Rodičovské ultra

Superschopnost, blbost, nebo slabost? Když myslíme dopředu...

• Iva Škvorová • Episode 76

Share episode

Znáte to - plánujeme dopředu, zvažujeme všechny možné scénáře a občas se podle nich začneme chovat, i když ještě vůbec nenastaly. Kdy je tahle "superschopnost" naší výhodou a kdy se stává zbytečnou brzdou?

Podělím se o příběh, který se mnou hluboce rezonoval, i o svou vlastní zkušenost s úzkostmi kolem zdraví našeho nedonošeného miminka. Pojďme společně najít balanc mezi prozíravostí a přílišným předbíháním událostem.

Krásný poslech jsem zvědavá jak to máte vy :-).

Baví vás moje tvorba? Vznik dalších dílů podcastu můžete podpořit na Forendors:


Mějte se krásně a buďte (na sebe i ostatní) laskaví <3
Instagram https://www.instagram.com/rodicovske_ultra/
Youtube https://www.youtube.com/@rodicovskeultra

Ahoj, tady Ivča. Vítám vás u 76. epizody podcastu Rodičovské outro. Odpolední podcastové chvilky a inspirativní rozhovory pro mámy, které ví, jak krásné i náročné mateřství umí být, a ráda s vámi sdílí motivaci, tipy a podnětná zamyšlení. Já vás vítám, krásný den, doufám, že už jsme při těch mrazících, že už nás bude pomaličku vítat jaro. Myslím si, že se na to těšíme všichni jak na smilování, zvlášť po všech nemocích, chřipce, rýmičce, kašlíčku a tak. A dneska mám takové téma. Uznám, že jsem si myslela, že bude jako víc lehké nebo víc úsměvné, ale je to spíš k zamyšlení. Ale já doufám, že i tak vás to bude bavit. Otevřu to příběhem, který jsem četla v knížce. Už je to hrozně dávno, ale pořád si ho pamatuju. A pořád se mi objevuje, pořád si na něho jako průběžně vzpomínám, protože z nějakého důvodu se mnou rezonoval a dokázala jsem se do něho úplně vžít. Představte si, že jste žena ve firmě. Pracujete nějakou dobu, snažíte se tak jako kariérně postupovat v tom žebříčku a už se to blíží, už cítíte, že byste mohla být povýšená. Ale zároveň doma se vám daří, máte svůj vztah, máte manžela a začali jste plánovat, že byste měli dítě. Zatím to s nikým nesdílíte, jen s kamarádkami a tak, ale ve firmě to nikdo neví, protože to zatím doma domlouváte. Šéf přijde s tím, že jste tedy v úzkém výběru na povýšení a že příští měsíc se to rozhodne a že byste mohla být povýšená.

A ta žena začne přemítat:

"Ale teď co, když otěhotním a za 9 měsíců bych odcházela, to není fair, to bych se sotva zaučila a už bych musela zaučovat zase někoho za mě. Možná lepší, když by povýšili toho kolegu, ten nikam neodejde a vlastně by to bylo asi jako jednodušší, tak já se teď budu soustředit na tu rodinu." A začne tak o tom uvažovat a tu pozici odmítne, nebo nevezme. Ale když se na to takhle podíváme, tak přece ona ještě ani nebyla těhotná, ona jen plánovala a snažili se, ale vlastně nevěděla, kdy to bude - může to být tenhle měsíc anebo taky za dva roky, že, anebo nikdy. Ale už to, že o tom přemýšlela a že měla tu vizi v hlavě, tak ji hodně ovlivnilo v rozhodnutí. A to je myšlenka, kterou si připomínám často, protože teď budu generalizovat, ale myslím si, že my ženy k tomu máme větší sklony, předpovídat, co se asi stane, a už se podle toho tak nějak zařizovat. Což nemusí být vždycky ke škodě, ale taky nás to může limitovat, jak jsme si právě na tomhle příkladě ukázali. A když si představíme chlapa v té stejné situaci, tak pochybuji, aby odmítl tu pozici. Jasně, že nemluvím o všech, ale představa, že by třeba věděl, že za dva měsíce může dostat nějakou konkurenční nabídku, kterou by neodmítl, která je údajně jeho snová, tak stejně by tuhle vzal, nechal by se povýšit. No tak to je úvod k tomu, co dneska bych chtěla s váma tady probrat, nebo o čem bych vám chtěla povyprávět. Že si myslím, že tak jako ve všem je potřeba najít nějaký balanc a chtěla bych se společně zamyslet, jestli tu schopnost využíváme jako ženy nebo ji máme jako svoji super schopnost, anebo jestli se tím necháváme občas trochu pohltit a ovlivnit zbytečně jako ta úvodní slečna/paní. Já se přiznám, že jsem právě nedávno přistihla při tom, že se tím nechávám ovlivnit až moc. Konkrétně to bylo v situaci, kdy jsem se bála, kdy jsem měla strach, a hlavně s touto emocí se to pojí. A já jsem měla strach z toho, že mám tedy nedonošené miminko, a to má statisticky mnohem vyšší pravděpodobnost různých jako autistických poruch. Což, ale jestli už máte děti větší, tak víte, že stejně se většinou nepozná do nějakého roku a půl, kdy jsou ty první jako screeningy autistické a tak. Ale já jsem se tím vlastně trápila už v podstatě od prvního dne, protože to byla jedna z těch věcí, co člověk si v těch brožurkách přečetl, že tohle je něco, co vás může potkat. A já tak jako jsem to chtěla mít pod kontrolou, tak jsem začala studovat, že jo, tak co tedy se s tím dělá, nebo dá se tomu nějak předejít. A jaké formy autismu jsou. A tady jsem se o tom dozvídala víc a víc, což tu moji úzkost jako ne úplně uklidňovalo, ale spíš živilo.

Že najednou člověk měl ty scénáře:

"Ty jo, já už se nikdy nevrátím do práce, co když on nikdy nebude mluvit, protože bude prostě těžký autista." A i když samozřejmě člověk na všechny ty varianty byl nějakým způsobem tak jako připravený a počítal s tím, že může se to stát, tak vůbec nepomáhalo o tom přemýšlet takhle dopředu.

Byl to moment, kdy jsem si říkala:

"Je tady ten strach reálný, jako děje se to už fakt, nebo je to jenom něco, co já doufám, že se dít nebude, a může se to stát?"