Rodičovské ultra

Informační dieta: jak si uchovat klid v chaotickém světě

• Iva Škvorová • Episode 75

Share episode

Úzkost. Emoce, kterou po přečtení zpráv zažívám čím dál častěji. A v posledních týdnech? Stačily jen titulky – a člověk nechtěl věřit vlastním očím. Nejsem politický podcast a ani nebudu, ale minulý týden jsem to už nakousla a myslím, že informační dieta je něco, co bychom si měli ordinovat úměrně tomu, kolik úzkosti v nás zprávy vyvolávají.

A nemusí jít jen o politiku. Někdy nám stres přinášejí i zdánlivě neškodné, edukativní profily na sociálních sítích… i tady může informační dieta udělat divy.

Místo tradičního „zvířátka na konec“ jsem si pro nás tentokrát připravila dávku naděje. Tak to nevzdávejme – a příští týden už zase naskočíme do lehčího, čistě rodičovského tématu. Nebojte!

Baví vás moje tvorba? Vznik dalších dílů podcastu můžete podpořit na Forendors:


Mějte se krásně a buďte (na sebe i ostatní) laskaví <3
Instagram https://www.instagram.com/rodicovske_ultra/
Youtube https://www.youtube.com/@rodicovskeultra

Ahoj, tady Ivča. Vítám vás u 75. epizody podcastu Dodičovské ultra. To jsou středeční podcastové chvilky a inspirativní rozhovory od mámy, která ví, jak krásné i náročné mateřství umí být a ráda s vámi sdílí motivaci, tipy a podněty k zamyšlení. Já vás vítám, krásný den. Jsem ráda, že jste si naladili, jak říkají v rádiu, že naladili podcast, že jste stiskli to tlačítko a posloucháte, ať už o uspávání, procházky, čehokoliv, uklízení, co vám zrovna vyšlo. Dneska to téma bude takové temnější, vážnější, možná atypičtější než to, co ode mě znáte, ale neméně důležité, nebo právě možná o to důležitější. Budeme se bavit o informační dietě. Já jsem to minule nakousla a myslím si, že je fajn se o tom pobavit, konkrétně protože to, co se teď děje ve světě a to, co slyšíme ve zprávách, čteme ve zprávách, je něco, co mi leží v žaludku a myslím si, že nejsem sama. Takže pojďme se na to podívat. Informační dieta zaběhneme i do rodičovství, nebojte. Co to teda je ta informační dieta a proč se o ní budeme bavit? Já jsem něco takového začala dělat vlastně nevědomky už dřív a to, když jsem přestala sledovat zprávy večer v 8, v půl 8, ve kterou dívali, tak když jsem byla menší, tak to byla klasika, že prostě večerníček, pak jsou zprávy a člověk tak nějak postupem času, jak jsme dorůstali, tak už jsme se mohli i dívat, určitě si pamatujete zvířátka nakonec, sportovní zprávy a tak, tak bylo to takové jako přirozené, že vlastně se dozvím, co je ve světě, ale časem jsem začala vnímat, že vlastně je to všechno jenom hrozně negativní, kde se stala nějaká hrůza, kde byla nehoda, kde byli, nevím, lupiči, kde prostě to nebylo dobré a pak teda to zvířátko, co to mělo jako celý vybalancovat. Nedělalo mi to dobře a vlastně mi to ani nic nepřinášelo, takže bylo pro mě lepší tyhle věci nesledovat a vlastně jsem přestala na to dívat, ale tehdy jsem si říkala, že bych jako měla zase vědět, co se děje, tak jsem hledala nějakou alternativu a začala jsem předplácet Respekt, což je pořád pro mě skvělý časopis, skvělé periodikum. Dlouho dobu ještě teď na mateřské jsem ho měla předplacený a bylo to takové moje jako, můj kontakt se světem. Super, fajn, dobré články, zajímavé, ale prostě na mě to bylo moc. Jednou týdně bylo moc, já bych potřebovala tak jednou měsíčně nějaké jako jedno vydání, shrnutí toho, co se dělo. A každý týden na mě bylo moc, takže zaprvé jsem to nestíhala jako reálně přečíst a ve chvíli, kdy už jsem si teda ten čas udělala, tak po dočtení toho všeho mi bylo jenom úzko, jako nic jiného, žádný jiný pocit z toho nebyl. Občas teda jo, dozvěděla jsem se něco, ale ta úzkost tam byla veliká. Neříkám, že to tak máte všichni, určitě jsou jako odolnější jedinci a jste s tím v pohodě takové věci číst, ale teď mluvím čistě za sebe, že prostě mi to nedělo dobře. Tak jsem se ještě dále jako odizolovala. Předplatila jsem si Deník N. Online, což je super nezávislá vrstva žurnalistika, podporujte to, je to něco, co potřebujeme jako lidstvo. Super, občas taky se k tomu vracím, nějaký článek si odemknu, ale pravidelně jsem to nezvládala. Takže jsem dospěla k tomu, že vlastně praktikuju takovou informační výpověď a nemám nějaký pevný plán, že bych vám řekla, každou neděli si přečtu zprávy. Ne, ale výjimečně, když se cítím, že bych měla něco vědět, tak se s tím seznámím, otevřu nějaké zprávy a rychle si je projdu. Případně mě teda informuje muž, protože on to sleduje a když se něco zásadního děje, tak jsem ráda, že mi řekne. Ale jinak se to k vám stejně dostane. Jinak mám pocit, že stejně nás to nemůže úplně minout a samozřejmě ani nechci. Nechci si před tím zavírat oči, nechci dělat, že se nic takového neděje, protože se to děje a mohlo by se to za chvíli dít nám konkrétně a velmi citelně. Takže najít nějakou rovnováhu v tom, žít si ten svůj život, nepřestat si ho žít a vážit si toho, co máme, ale zároveň se snažit třeba pomoci nebo vnímat i to, co se děje nedaleko od nás. Chtěla jsem to ještě propojit s tím rodičovstvím a to je, že vlastně já jsem začala praktikovat informační dietu i v tom a to ve chvíli, kdy jsem se stala maminkou, tak jsem začala ty sítě víc procházet, přece jenom člověk má času toho kojení a tak kouká a říká si, že se jako něco naučí a povzdělá. No to je trochu přehnané možná, ale ne, tak jako je spousta informativních profilů, které jsou super a já jsem se z nich opravdu hodně dozvěděla o tom, jak správně se dítě má vyvíjet, ať už jde o výživu, ať už jde o nějakou fyzioterapii, ať už jde o psychologii, ať už jde o cokoliv, jako byste se tak vybrali z toho rodičovství, tak seleřně je nějaký odborní na sítích, který má krásný profil a kteří vás tím naučí. No ale ve chvíli, kdy je toho moc, tak zase vzniká ten tlak a ta úzkost toho, že já nejsem ten dokonalej rodič. Já sice si s ní každý den čtu, ale už nestíhám péc ty svačinky výživný, nebo naopak máme zda jako dobrý ten jídelníček a hezkými baští, ale ještě nechodí a neměly bychom mít nějaké kroužky, neměla bych s ní chodit plavat, jako pro teda její rozvoj a takhle se to začalo vrstvit a chci vás postrčit v tom, pokud vás prostě nějaký profil irituje, stresuje a je tam víc těch negativních emocí než těch pozitivních, tak se nebojte dát unfollow nebo si ho jenom skryjte, ale je to jako jediná možnost jak se těm informacím bránit a on vám je ten Instagram i ten Facebook vyjebá a vám to bude stýkat házet a zkoušet to na vás znovu a znovu, jestli se nechytnete, ale myslím si, že ta dieta tady v tom odvětví je velmi prospěšná. Stačí míň profilu, o to lepší, o to pozitivnější a kvalitnější, co vás opravdu baví nebo inspirují. No a abych se vrátila teda k tomu, proč tohle téma dneska otvírám, chtěla bych, sice nejsem nějaký jako politický podcast, nemám vůbec chuť se tady do těch témat montovat povolanějšími, ale mám velkou chuť říct, že stojím za Ukrajinou, Rusko je agresor a nezavírej mi před tím oči, ať už jenom proto, že se to může týkat i nás, anebo i proto, že si ceníme odvahy Ukrajinců, kteří tam bojují a položili životy a pokládají a žijí v plně šílených podmínkách, které si nechceme představovat, které známe někde z filmů, že si zaslouží podporu a naději a ano, je to depresivní, je to stresující, je šílené na některé z těch věcí vůbec pomyslet, představovat si jednotlivé osudy, není to podle mě něco, co by nám pomohlo ani jim, ale můžeme dělat nějaké akční kroky, můžeme je podporovat finančně, můžeme pomáhat Ukrajincům, kteří jsou tady. Možná jenom stačí, když se nebudeme bát to říct. Je to pro mě velmi nekomfortní, že to tady říkám nahlas. Vždycky si vzpomenuji na ten známý citát, že aby zlo zvítězilo, tak úplně stačí, aby dobrí lidé neudělali nic. Takže když budeme stát a mlčet a čekat, až se to vyřeší samo, tak to taky nemusí dopadnout úplně dobře. Takže jdu zkusit na trh. Mluvila jsem o té naději. Je to něco, co si připomínám ze světa Harryho Pottera a doporučuji to i vám. Nemyslím konkrétně Harryho, ale ve chvíli, kdy ztrácíte naději, kdy je vám opravdu úzko až moc, tak jsou prostě fajn filmy, jsou fajn knížky, které vás přenesou do jiného světa a kde to dobro zvítězilo. I když to vypadalo, že je to bez šance a stejně tak zmíním ještě neplechu ukončenou, protože to je přesně ten podcast, který mě vždycky přenese do jiného světa a v tom jiném světě je prostě klid. Nebo jako není, ale ta naše hlava, ten náš svět se tím na chvilku zapomene a zavře. Takže to je asi můj tip na závěr. Já doufám, že jste to tady se mnou přežili. Slibuji, že tím s politikou končím. Příště už zase budeme čistě o rodičovství a já vám děkuji, že jste dobře poslouchali až jsem. Mějte se krásně, držte dietu a příště. Ahoj.