Rodičovské ultra

Od basketu k výchově: změnit názor není prohra

• Iva Škvorová • Episode 74

Share episode

V dnešní epizodě vám povyprávím jeden příběh z dob, kdy jsem dělala basketbalovou rozhodčí a změna názoru nebyla překvapivě konečná nebo strach, že dostanu pěstí, ale právě naopak. Respekt dvoumetrových chlapů. 🏀

V rodičovství to vidím podobně. Změnit názor není prohra - ať už jde o zrušenou návštěvu herničky, nebo o větší životní rozhodnutí. 

V době sociálních bublin, kdy nám algoritmy ukazují hlavně to, s čím souhlasíme, je umění změnit postoj důležitější než kdy dřív. Jak na to a proč to učit i naše děti? 🤔

Dejte mi vědět, kdy jste naposledy změnili názor - ať už šlo o počet dětí, bydlení, nebo třeba počet vypitých káv za den! ☕️

PS: Změny názorů mých dětí na to, co jim zrovna chutná bych z této kategorie vyjmula...to jsou prohry, co mi rozhodně zvyšují tlak a počet šedých vlasů ... 😃

Baví vás moje tvorba? Vznik dalších dílů podcastu můžete podpořit na Forendors:


Mějte se krásně a buďte (na sebe i ostatní) laskaví <3
Instagram https://www.instagram.com/rodicovske_ultra/
Youtube https://www.youtube.com/@rodicovskeultra

Ahoj, tady Ivča. Vítám vás u další epizody podcastu Rodičovské ultra. To jsou středeční podcastové chvilky a inspirativní rozhovory od mámy, která ví, jak krásné i náročné mateřství umí být a ráda s vámi sdílí motivaci, tipy a podněty k zamyšlení. Ahoj, já vás tady vítám. Dneska se budeme bavit o tom, jak důležité je umět změnit názor a přiznat chybu. Kdy je to vhodné a kdy tomu je možná trochu problém. Já se vám přiznám, že jsem se inspirovala jiným podcastem. Konkrétně je to Tvůrcast, který měl podobné téma, ale zase trošku z jiného úhlu pohledu. Bylo to z pohledu tvůrce, já to budu brát z pohledu rodiče nebo mámy, nebo osoby jako takové. Tak kdybyste byli zvědaví, jak to zpracoval Tvůrcast, tak určitě doporučuji. Tvůrcast mám každý týden a jsem s nimi i ve skupině na Discordu, takže to nechám stranou a jdem se podívat na tu naši oblast. Začnu takovým příběhem mým a to z oblasti, o které jsem vlastně asi někdy moc nevyprávěla. Já si myslím, že jsem tehdy říkala na začátku, že jsem dělala rozhodčího, což také, dělala jsem rozhodčího basketu. Já jsem hrála dlouho extraligu a potom jsem se zranila, potom prostě už jsem se nějak nevrátila, ale říkala jsem si tehdy, že bude fajn, když mám znalost toho sportu, tak to využiju jako rozhodčí. Musím říct, že to byl obrovský výstup z komfortní zóny pro mě, protože já jsem typ člověka, co chce, aby se s ostatními dobře vycházelo a aby nespůsoboval nějaké konflikty a tak a jestli někdo vytváří konflikty, tak je to rozhodčí. Samozřejmě my jsme ti, kdo je mají uklidňovat ty případné konflikty, ale tak jestli se na něčem shodnou týmy, tak na tom, že to podělal ten rozhodčí. Takže to bylo dost zajímavé. Co vám chci vyprávět je, že mě bylo nějakých co 21, byla jsem jedna z mála holek, co tady pískaly v kraji. Pískala jsem i chlapy. V basketu se to moc neřeší, nerozlišuje. Vím, že třeba ve fotbale se to nějak nesmí, ale pískala jsem i chlapy a to znamená, že já jsem byla ta 21letá holka, hubená, vysoká a už přišla jsem na hřiště, kde byly chlapy od, já nevím, 25 do 55 a ti chlapy hráli celý život ten basket a teď si prostě přišli zahrát, mít toho tu zábavu nebo vybít tu svoji energii a frustraci a vztah a kdo ví, co se jim nahromadilo za ten týden a teď jim přišel říkat takový cucák, prostě nějaká holčička. Jim tady přijde vyprávět, jestli udělali faul, anebo jestli tohle byla jejich chyba a tak bylo to docela nepříjemná pozice. Samozřejmě jsou muži, kteří byli v pohodě, respektující nebo mávali rukou, ale byli i takoví, kteří, když si neměli s těma dvou metrama stoupli, proč jsou jenom basketbalisti, takže byli vysocí, si stoupli podívali se na mě, tak jsem zvykla a sakra, jak tohle jako přežiju a ještě mám mít tu autoritu. Takže si představte, deset chlapů na palubovce a vy, a teda ještě jeden rozhodčí. Navíc basket je plnej těch pískání, plnej těch rozhodnutí, který musíte jako rozhodčí udělat. Není tak ve fotbale, že třikrát písknete jako na zápasu. Takže jako je přirozené, že za tu dobu té hry se uděje spousta chyb i na vaší straně. Někdy menší, někdy větší, někdy jde o nic, někdy jde o hodně. Takže se stávaly nepříjemné věci, ale teď, abych se dostala k tomu tématu té chyby. Jsem se naučila, že ve chvíli, kdy to opravdu vím, že jsem teď pískla totální, vypípnem, tak jsem se prostě přiznala. Hej, sorry, moje chyba, to prostě jsem se upískla, nebyl to faul, nebyl to přešlap, nebyly to kroky, cokoliv. Moje chyba, pokračujeme dál ve hře. A musím říct, že samozřejmě nemůžete to udělat desetkrát za zápas, ale když jsem, to mi se to stalo jednou za zápas třeba. A tohleto jsem vlastně řekla, ukázala, tak jsem si získala obrovský respekt těch hráčů. A najednou oni viděli, že si to uvědomuju, že jsem taky jenom rozhodčí, taky jenom holka, která tam přišla to udělat nejlíp, jak umí a taky dělá chyby a ví o tom. A bylo znát, že to nastavení vzájemné je úplně někde jinde. To byla taková lekce, kterou jsem si zapamatovala, že přiznat chybu může být úplně v pohodě a naopak to může být velký plus. Změnit názor. Mám tady ještě jeden příběh, kratší nebojte, který jsem myslela včera s dcerou, kdy ona mě prosila, ať jí večer přečtu knížku. Mami, přečti mi pohádku a obej na dobrou noc? Jo, jo, jo, jasně, tak jdeme na to. Přečetla jsem knížku. Tak dobrou noc. Ale já jsem nechtěla pohádku a obej. Co? Vždyť to říkala desetkrát, že to přečtem a teď jsme to celý dočetli a teď říkáš, že si to nechtěla. No tak nic, tak zítra přečtem něco jiného, ale bylo to matoucí. Prostě byla to hrozně rychlá změna názoru, kterou jsem vůbec nečekala a u dětí je samozřejmě normální. Ale je to ten druhý extrém, jo. Všichni jsme z toho byli zmatení. Já jsem dělala maximum a stejně to bylo špatně. Ona byla zmatená z toho, že vlastně sama neví co chce. Takže jsem si říkala, jo to zas tady nebylo špatný držet se toho svýho názoru, když už ho měla. No, tím jsem to tak jako uvedla, i když koukám, že celkem dlouze. Ale já myslím, že to bylo důležité si ukázat ty extrémy. A to, proč může být fajn ten názor umět měnit. A nejenom samozřejmě ve chvíli, kdy jsem byla rozhodčí. Ale u těch dětí ukázat jim, že všichni děláme chyby a že to k nám patří. A umět se přiznat, že jsme se spletli. Tak si myslím, že učíme spoustu důležitých věcí do života. Ať už je to empatie, ať už je to přiznání pravdy, ať už je to nějaká schopnost se změnit, adaptovat. Změnila se situace, měním názor, nedá se nic dělat. Myslela jsem si, že to stihnem dneska do té herničky. Ale nejde to. Řešili jsme tady nějakej pláč, řešili jsme tady rozlitý mlíko, řešili jsme tady tohle a tohle. A bohužel už to dneska nestihnem. Už zavírají a nedá se nic dělat. Samozřejmě k tomu bude spousta emocí, ale je to tak. Ano, říkala jsem, že tam půjdeme, ale situace se změnila a nedá se nic dělat. Nebo jsme chtěli jet na dovolenou. A jak to všichni určitě už znáte, někdo je nemocný. Měníme názor, nedá se nic dělat, zůstáváme doma. Zdraví je přednější. Takovýchhle změn a názorů a situací se může dít opravdu hodně. Ono tu není úplně snadné. V dnešní době je umět měnit názor. V tom, jestli jdeme na hřiště nebo ne, do herny nebo ne, to není složitý. Ale v tom, jak se to teď vyvíjí všude a to, co nás čeká a nečeká, já upřímně zprávy čtu už hodně zřídka. Dávám si takovou, slyšela jsem hezký pojem, informační dietu, protože nezvládnu to vnímat pořád a denně. Je to děsivý a smutný. A nemám prostě na to sledovat pořád. Sociální sítě, které nás ovlivňují, ať chceme nebo ne, tak jsou přesný opak té mentality. Protože oni nám tvoří tu bublinu, která se nám líbí a chtějí nám ukazovat věci, které se nám budou líbit, které budou toho našeho názoru, který nám v něm ještě víc utvrdí a ještě víc to vypolarizují. Což nám připadá, že je fajn, jako jo, takhle to je. Jasně, že to takhle je, potvrdzují si svoji pravdu, ale je to složitý potom se nějak vymanit tady z toho kruhu a vidět trošku celkový obrázek třeba. Nebo se dozvědět nějaké nové informace, jestli něco opravdu je tak, jak si myslíme, že je. Já bych moc chtěla, abychom se snažili dál, já se taky snažím snažit vzdělávat, i když už nemusíme chodit do školy, aby jsme se učili nějakýmu kritickýmu myšlení a naše děti to učili, protože s tím, co přichází, zase to tady teda zmíním, AI a tak, já vím, že je to teď trochu buzzword, ale ono opravdu nezbyde nám nic jiného, než se naučit si fakta nějak ověřovat, naučit se používat kritické myšlení, naučit se vyhledávat jinak a vzdělávat se jinak. Bude se to samozřejmě týkat i těch našich dětí. To jsem trošku odbočila od té chyby, ale souvisí to s tím, abychom neskončili, jak ti, co věří, že a ono jich je hodně, že máme zemi placatou, i když samozřejmě fakta jsou jiná, i když máte milion různých důkazů, velmi jednoduchých důkazů o tom, že země není placatá, tak stejně bude velká, docela podle mě velká, skupina lidí, kteří tomu věří a ten názor nezmění. Nikdy nezmění, protože jsou natolik přesvědčení o své pravdě, že nechtějí slyšet cokoliv jiného a všechno ostatní bude konspirační teorie a nevím, vymývání mozku, nazvěme to jak chceme. Samozřejmě tohle je extrém, ale ke spoustě témat se dá takhle přistupovat, že máme pocit, že známe pravdu. Možná ne, možná je fajn slyšet druhý názor a zkusit tu bublinu otvírat. To začíná tak s lehkou, pak jsem zabrala na takových těžkých tématech, ale hlavní myšlenky z dneška. Přiznání chyby může budovat respekt, když moc často měníme názor, je to dost matoucí, a krásný citát, co se mi k tomu líbil, když se změní fakta, změníme svůj názor. Co vy? Kdy naposledy jste na něco změnili názor? Chtěli jste víc dětí, méně dětí? Chtěli jste mít byt? Bydlíte v domě? Nebo naopak? Chtěli jste pít maximálně jedno kafe denně? Pijete tři, čtyři? Chtěli jste chodit každý den ven? Co jste chtěli? Nebo na co jste změnili názor v poslední době? Dejte vědět, ať už do komentářů, do zpráv, na Spotify, na Instagram, kam budete chtít. Jsem zvědavá. Mějte se krásně, těším se příští týden. Ahoj.