Rodičovské ultra

Nezavře pusu? Jak to přežít.

• Iva Škvorová • Episode 73

Share episode

Aneb investujte ušima! Co když nekonečné příběhy našich dětí nejsou jen zatěžkávací zkouška rodičovské trpělivosti?

Znáte to - stojíte před kulometem slov a špunty do uší se stávají vaším nejlepším přítelem. Ticho? Ta nejvzácnější komodita v domácnosti s dětmi! Dnes se s vámi podělím o to, proč má cenu všechny ty příběhy (někdy i bez pointy) vyslechnout a jak z téhle "investice" jednou můžeme všichni čerpat.

Baví vás moje tvorba? Vznik dalších dílů podcastu můžete podpořit na Forendors:


Mějte se krásně a buďte (na sebe i ostatní) laskaví <3
Instagram https://www.instagram.com/rodicovske_ultra/
Youtube https://www.youtube.com/@rodicovskeultra

Ahoj, tady Ivča. Vítám vás u další epizody podcastu Rodičovské ultra. To jsou středeční podcastové chvilky a inspirativní rozhovory od mámy, která ví, jak krásné i náročné amatérství umí být. Ráda s vámi sdílí motivaci, tipy i podněty k zamyslení. Krásný den, vítám vás u dalšího dílu. Jsem ráda, že jsme si opět našli chvilku. A dneska bude téma o tom, proč poslouchat, i když nás to nezajímá. Určitě to znáte. Já jsem si jistá, že v tom nejsem sama. Všechny ty vyprávění nekonečných příběhů, které často ani nemají pointu, ale my stejně posloucháme a přikyvujeme a snažíme se to alespoň částečně vnímat. Mluvím teď o našich dětech. Možná někoho napadly i partneři, ale o tom se tak jako okrajově zmíním. Dneska bych chtěla mluvit o dětech. Proč mě to napadlo je, že jsme šli před minulým týdnem z hřiště a já jsem se schválně koukala, jak daleko to bylo. Bylo to kilometr a půl a ten kilometr a půl jsem poslouchala jeden sen. Vyprávění o jednom snu, který se zdál mé dceři. Byl to jeden z těch snů, kde je úplně všechno a vlastně to vůbec nedává smysl, ale já jsem se musela dozvědět všechny podstatné detaily toho, jak to celé bylo. Musím říct, že jsem nebyla úplně nadšená posluchačka. Nekládala jsem nějaké záludné, doplňující otázky. Nesnažila jsem se tu konverzaci rozvíjet a dělat ji zajímavější. Ne, já jsem prostě jenom šla a tak jako občas aha, jo, dobře no, jo. Takový ty, prostě snažíte se někam dojít. Domů vlastně dojít. To mě přivedlo na myšlenku, proč to vlastně dělám. A my už jsme se tady o tom povídali, o těch hodnotách, že občas dělám věci, které nechci, protože to pro mě má nějakou hodnotu a tohle je přesně jedna z nich, kdy si myslím, že to, že je posloucháme teď a to, že jim nasloucháme teď, když jsou malí a když prostě ty věci, které nám vyprávějí, jsou úsměvné, někdy jsou srandovní, někdy jsou zajímavé, často ne. Tak v tuhle dobu, když si nastavíme tu komunikaci tak, že jsme tady pro ně, že si je vyslechneme a že jejich problémy jsou opravdu problémy a ne blbosti, tak doufám, že to potom má efekt i v budoucnu, že si to udržíme, i když už to nebudou jenom povídečky o oblíbeném kresleném seriálu, ale že to budou ty opravdu důležité věci o kamarádech a problémech ve škole a tak. Takže jsem si říkala, že by možná stálo za to tohle téma otevřít a zamyslet se nad tím i s vámi. Ono teda, jak jsem zmínila v začátku, se to může týkat samozřejmě i našich partnerů, když si na ně děláme ten čas a tu pozornost, tak to určitě jako tvoří základ toho vztahu, který spolu máme a nestane se to, že bychom byli nakonec jenom spolubydlící a společně pečující osoby o ty děti, ale že jsme tam pořád i my dva. Beru to tedy tak trochu jako investici. I když mě to teď nezajímá, tak doufám, že se mi to vrátí. No a tak jsem přemýšlela, co bych vám dala za tipy, nebo sobě, co bych dala za tipy, jak toto období přežít, protože já nevím, jestli vaše děti jsou taky tak ukecené, ale jestli to je tím, že to jsou holky, no každopádně ony jako nezavřou pusu. Občas se to povede, když jim dám něco k jídlu, ale jinak mám pocit, že mluví pořád a vlastně ještě tím, že se snaží tu pozornost moji získávat, tak je toho hodně. Nyní oceňuji třeba lízátka. Já jsem si vždycky myslela, že já nebudu ta máma, která dá dětem lízátko, ale víte co, no to je jako ta chvíle ticha. Prostě to za to stojí. Takže ano, občas jsem dala svojím dětem lízátko, i když já nemám ráda sladkosti a nechci to podporovat, tak ta psychická pohoda mámy je někdy důležitější než tahle moje hodnota. Myslím si, že se dá soustředit třeba jenom trošku a soustředit se na ty emoce. Ani tak nemusím vnímat, kdo kde jel a co měl na sobě a jak se jmenuje a všechno tohle, ale možná se dá soustředit na to, že to bylo napínavé nebo tomu se zabalí nebo to tě rozveselilo, to tě baví a tak. A myslím si, že se na to dá fajn soustředit i třeba takovýmto klasickým vyprávěním, jak bylo ve školce. Když chcete, aby ta konverzace nebyla úplně nutně nudná, monotónní, anebo aby vůbec byla, aby to nebylo dobré, tak zkouším soustředit se na takové zvláštnosti, že bylo něco vtipného nebo bylo něco smutného nebo bylo něco nepříjemného. A tak jako se dozvídám možná zajímavější informace, než jsme měli na objev tohle a tohle. Měl jsem si jednou tohle to vedle mě, ale to nesnědl a tady ten si dal málo rýže. Já se dozvídám opravdu podrobnosti. Trošku mě děsí, co všechno se dozvídají za podrobnosti zase ve školce, ale tak snad jsou zvyklí. Stejně se dá možná aplikovat i na toho partnera, tak k tomu zase vrátím. Pokud máme téma, které nás nezajímá nebo mu nerozumíme, což ve mně se stává, tak teď se ukáže, jestli můžu ještě poslouchat, já si myslím, že už moc ne. Protože občas ta témata jsou vlastně mimo moje spektrum zájmu, řekněme, nebo mimo moji odbornost. A tak se snažím být aktivní posluchač, aspoň v tom směru těch emocí nebo v tom směru těch okolností. A pak tu mám ještě jeden tip a to je, kdy se tohle děje. Já osobně třeba nesnáším, když je to ve chvíli, kdy se potřebuju soustředit na něco jiného. Ve chvíli, kdy řeším nějaký problém, ve chvíli, kdy přebaluju dítě a to se mi zrovna celý přetáčí a utíká. Já se snažím, aby nezašpinilo všechno u toho a tak. A nebo ještě křičí a do toho přijde jedno z jiných dětí a začne mi vyprávět něco důležitého. A ono to třeba je i důležité, abych si to i poslechla, ale v tu chvíli prostě nemám tu kapacitu a nechci to teď slyšet. A snažím se to komunikovat, že teď není ta vhodná chvíle, ale prosím zapamatuji si to a řekneš mi to třeba u večeře nebo řekneš mi to, jak pojedeme v autě nebo řekneš mi to v nějakou konkrétní chvíli, kdy se můžu na to soustředit, kdy můžu být víc přítomna. A tolik mě to nestresuje a nevytáčí. Takže jsem se snažila tak jako zavést, že když sedíme tedy u stolu a jíme, tak není špatné něco povyprávět si nebo vytáhnout, pokud nechci zastávat si toho, že je dobré chutnání a bezpovídání, tak, jak se to bývalo dřív. Myslím, že ve školkách tak možná ještě dělají, což chápu, protože děti, když povídají a jí, tak nejí a trvá to věčnost. Ale když ten čas máme, tak mi to zase přijde takové hezké, že jsme se sešli u toho stolu a že si to povyprávíme. Takže je můj druhý tip, najít si na to tu chvíli, kdy na to možná máme i tu energii a trošku chuť, a někdy je to úplně jako na sílu. Co vy, jak to máte? Taky máte ukecánky a hlavu jako balón a špunty hned vedle toho kafe, nebo prostě doma je klid. Já vám řeknu ještě takový fan fact. Já jsem kdysi měla předmět ve škole o různé anatomii a tak a vím, že čelistní kloub, ten, co se pohybuje, když mluvíme, tak je jeden zmála, neli snad jedinej kloup, myslím, že možná jediný, který se nedá vyměnit. Který se prostě nedá vyměnit. Takže ve chvíli, kdy si ho opotřebíme natolik, že nás začne bolet a prostě bychom potřebovali náhradu, tak to nejde. Takže pozor na to. Pozor na to, milé ženy. Myslím si, že moje děti mají potenciál, ale pak se to trochu zlomí ve škole, když musíme sedět a poslouchat a nemluvit, tak tam si možná ty čelisti odpočinou. To je jen tak pro zasmání. Mě to tehdy přišlo zajímavé. Ale zajímalo by mě, jak to máte vy, jak toto řešíte, jestli necháváte vy mluvit díru do hlavy a posloucháte a posloucháte nebo jestli to prostě jde jedním uchem tam a druhým ven a nebo jestli to utnete a hej, sorry, to mě nezajímá. Prostě běžte vyprávět něco jiného nebo s někým jiným. Ještě si myslím, že je jedna dobrá věc k tomu, vyprávět i my. Ono totiž se nám možná zdá, že nás děti nemůžou chápat nebo proč bych něco vyprávěla dětem. Ale když se na to zaměříte, tak nás žerou. Oni nám ta slova od pusy fakt hltají ještě v tomhle věku, na rozdíl od toho, co bude následovat. A oni budou moc rádi, když jim povyprávíme něco svého, něco dospělého. A myslím si, že to děláme málo. Já se občas snažím něco povyprávět, ale mně to prostě nepřijde vhodné nebo mně to nepřijde zajímavé. A i když je to asi o tom, jaké to je pro nás, jak jsme něco zvládli my nebo jak se nám něco nepodařilo nebo co se nám zdálo nebo cokoliv z toho na všední den. I když jsou vlastně s námi, tak není špatné jim povyprávět, čímž tak trochu nastavíme tu reciprocitu. Že hele, já ti taky něco povyprávím, protože si s tebou ráda povídám a ty mi taky můžeš něco povyprávět. To by bylo k dnešku. Já to nebudu natahovat. Těch dlouhých epizod teď bylo hodně. Jenom abych to nějak shrnula na závěr. Teď jde o ty malé věci, ale až přijdou ty velké, tak budeme moc rádi, že jsme si tohle nastavili. Naučili jsme se ty věci sdílet. Máme důvěru, že děti i ti partneři budou vědět, že jsme ti, kdo je vyslechne a podpoří. Tak snad se nám to bude dařit. Mějte se krásně a těším se zase příští středu. Ahoj!