Vykojený mozek, blbost nebo přetížení? Dva příběhy o zabouchnutých klíčích

Dnes vám povyprávím dvě pohádky o jedné obyčejné mámě.

Říkejme jí Ivča. A tahle máma si takhle jednou ráno vzala děti… ale zapomněla klíče. 🤦‍♀️ Co se stalo dál? A jak to celé dopadlo?

Dejte mi vědět, jestli jste u pohádky usnuli, nebo se mi smáli. 😄

Baví vás moje tvorba? Vznik dalších dílů podcastu můžete podpořit na Forendors:

• Předplatné: https://www.forendors.cz/rodicovskeultra
• Jednorázová podpora (symbol dolaru na konci příspěvku): https://www.forendors.cz/p/aca34c689d1433c28f517ebc88b404e4

Mějte se krásně a buďte (na sebe i ostatní) laskaví <3
Instagram https://www.instagram.com/rodicovske_ultra/
Youtube https://www.youtube.com/@rodicovskeultra

Transcript

0:00

Ahoj, tady Ivča. Vítám vás u 72. epizody podcastu Radišovské ultra. To jsou středeční podcastové chvilky a inspirativní rozhovory od mámy, která ví, jak krásné i náročné mateřství umí být a ráda s vámi sdílí motivaci, tipy a podněty k zamyšlení. Já vás vítám, krásný den, doufám, že se máte hezky. Nebudu vás zdržovat, vrhneme se na to, protože nevím, jak moc dlouhé to vyprávění vlastně bude. Dneska totiž bych vám chtěla říct takovou pohádku, takový příběh, vlastně dva příběhy. A na vás bude zkusit si tipnout, který z nich je pravda a který z nich ne. Taková jako změna, ale třeba se vám to bude líbit. Proč to budu vyprávět je to, že bych chtěla ukázat, že někdy to zvládneme s úsměvem a někdy to tak, tak přežijeme. A někdy se ty dny střídají takhle, jeden, druhý, jeden, druhý. Nemusí to být zrovna období. Takže jdeme na to. Příběh vám budu vyprávět o jedné takové obyčejné mámě, která se jmenovala Ivča. A ta máma toho měla celkem plný kecek. Neměla toho málo. Měla totiž tři děti a to poslední bylo malinkaté, nedonošené a tím pádem spoustu, spoustu kontrol a návštěv doktorů a museli objíždět různé specialisty a tak. A do toho tam byly ty starší dvě, které samozřejmě taky potřebovaly její péči a pozornost, protože ještě byly obě docela malé. Pět roků a tři roky. No a tak ta máma se snažila a snažila a makala a makala a dělala co mohla. Ale i když člověk dělá co může, tak nevždy to stačí. A nevždy na to má kapacitu. Takže téma mně se stala taková věc. Byl krásný den, na nebi ani mráček. Ne, to je krtek. Máte to taky doma? Miška napadla koláče a pozvala své kamarády na návštěvu. Hodovali, dobře se bavili. Ne, ne, ne, to není ono. Byl krásný den, na nebi ani mráček. Po dlouhé době máma měla radost, protože už spoustu dní bylo pochmurno a zima a nikomu se nikam nechtělo. A tak měli všichni radost, hlavně máma, že dneska svítí sluníčko. Nicméně nečekala je taková ta klasická návštěva hřiště a procházka, ale byl to ten den, kdy měli spoustu kontrol. Konkrétně dvě. Jedna z nich byla navíc objednaná hodně dopředu. Takže bylo fajn, že jsou všichni zdraví a že tam můžou jet. Tak se tak chystaly, máma ráno vstala dřív, protože musela všechno připravit, aby odjeli v čas a říkala si, to bude skvělé, stavíme se tam na hřiště, ať si užije i ta starší trošku, než bude s náma sedět na těch kontrolách a doktorech. Plán dobrý. No a tak se připravili, nesnídali, přebalili, všechno tak, jak fungovalo. Měli nachystaný ten kočárek a autosedačku pro střední dceru, která jela taky. Starší byla naštěstí ve školce, ale se prostřednila taky a tak chtěla taky kočárek. Naštěstí nemá sedačku pro svoje miminko, ale chtěla vzít svoje miminko a jeho kočárek a tak si to všechno chystaly. Šlo to docela dobře. Odjížděli včas, dokonce měli i rezervu. Máma si říkala, tak boží, tak já si tam dokonce dám i kafe na tom hřišti před tou nemocnicí. Těšila se na to kafe. Takové to hodně velké těšení na kafe. No, tak se nachystali, vzali boty, vyčurali se a šli do auta. A v tom, co se nestalo, máma nemohla najít klíče od garáže. Což je trochu problém, když se máte někam dostat autem. Ale tak nezoufala to jen tak. To někde bude. Prohledala všechny bundy, prohledala všechny kabelky. Mezitím to oblečené dítě už bylo docela nervózní. To oblečené miminko už hodně křičelo, ale máma se nezoufala. Tak zkusila zavolat ještě manželovi. Nevíš prosím tě, kde máme klíče od garáže? No měli by tam být. Nejsou? Nejsou. Tak zkusila další možnosti. Nic. Říká si, tak někde tady můžou být teoreticky ještě takové ty normální klíče. Né, dálkový ovladač. Tak zkusila, našla asi pět různých klíčů, které by teoreticky to mohly být. Tak jo, vzala jedno dítě, druhé dítě. Šli k té garáži. Zkusila první klíč, nic. Druhý klíč, nic. A takhle až do pátého klíče, nic. To byla chvíle, kdy, budu k vám upřímná, tady ta máma měla slzu na krajíčku, protože věděla, že takhle se tam nedostanou. Manžel daleko, babička daleko, nikdo je tam nezaveze. No a co teď? Bude muset zrušit ty kontroly a bude se muset přeobjednat zase na někdy jindy a tak to mohl být hezký den a nebude. A byla z toho docela smutná možná a padlo i nějaké neúplně vhodné slovo. Ale zkusila poslední věc. Zavolat manželovi. Ještě jednou. A zeptat se, jestli fakt neví, že prostě to nejde. No manžel sice nevěděl, kde jsou klíče, ale měl vynikající nápad, který ji vůbec nenapadl, a to, tak jeďte vlakem. Malej už není tak malej, už vlakem klidně může, tak jeďte udělejte si výlet. Ne, chvilku to zvažovala, ale jo, tak jo, to není tak špatný nápad. To zvládnem, vlakem, tramvají, dvě děti, kočár, to zvládnem. A tak jeli. Jeli vlakem. A prostřední dcera byla totálně natřená, protože jeli vlakem a dokonce tramvají. A dokonce. Dvakrát. Tam i zpátky. Nádhera. Přijeli o malinko později, ale zvládli to. Všechny kontroly zvládli, vlak si užili, sluníčko si užili, i to kafe si máma stihla dát. No a na hřiště nešli teda před doktory, ale až po doktorech. A bylo z toho krásný výlet. Večer. Máma šla spát s úsměvem a s tím, že to zvládli, že se nevzdali, a že to dopadlo vlastně úplně skvěle. Dcera. Hned po obědovém spaní. První, co bylo, půjdeme zase někdy takhle? To bylo super. Takže vypadlo to nehezky. Vypadalo to velmi nešťastně. Ale nevzdali se. Zvládli to. Vlastně si to užili. Neříkám, že to nebylo náročné. Bylo to náročné. Ale zvládli to. Tak. To byl první příběh. Budeme mít druhý příběh. Podobný začátek, jiný konec. Na vás nechám, který si myslíte, že se mi stal minulý týden. Stejná máma. Už si ji dokážete představit. Už ji znáte. Vlastně už ji znáte. Je to ta stejná máma, co má ty tři děti a musí na ty kontroly. A byl další den. Krásný den. Na nebi ani mráček. Koláčene, napečený. A tentokrát, že půjdeme na to hřiště. Protože kontrolu máme dneska. Máme očkování. Ale to máme až odpoledne. Takže dopoledne nejstarší dítě ve školce prostřední se mnou doma a půjdeme na hřiště. Užijem si to a pak vyzvedneme ve školce. Plán byl, že pojedeme ke školce, protože tam je skvělé hřiště. Tam si to užijem a pak rovnou vyzvedneme tu nejstarší. Tak jo. Klasika. Ráno. Všechno jsme tady zvládli. Gojení, přebalování, snídaně. Jo, taková ta normálka. Nachystáme se. Zase sedačka, kočárek, věci. Jdeme. Jenže ten den měla přijít paní na úklid. Což není nějaká velká překážka. Ale paní na úklid měla chřipku a tak nepřišla.

A tak si máma řekla: 8:12

Já to zvládnu. Nejsem žádné Bčko. My to totiž uděláme chytře. My máme robota, který nám to tady vysaje, když budeme pryč. Což ale znamená, že to tady musíme trošku připravit, aby vůbec mohl projet, aby to tady mohlo vysát. Ale tak to stihneme. Není problém. Takže všechny věci dát pryč z podlahy. Robota nachystat. Zavřít správné dveře, aby jezdil jen tam, kde má. A jak odcházíme, tak ho zapneme. Cora. Já ho chci zapnout. Já ho chci zapnout. Tak ho zapneme. Cvak. Robot začíná jezdit. Cora se bojí, protože... No, tak utíká. Zavřeme a on si tady bude jezdit. Tak jsme vyběhli, zabouchli. Dobře. Jedeme výtahem, jedeme k tomu autu. No jo, co se nestalo. Jak víte, máme tu podobný začátek, ne úplně stejný páč tentokrát to nejsou pouze klíče od garáže, tentokrát jsou to i klíče od domu, protože my, jak jsme utíkali před robotem, tak jsme zapomněli všechny klíče. Takže co teď? Docela pikantní situace, páč to, že nemáme auto a nepojedeme na hřiště, to není zase takový problém. Ale to, že nevyzvedneme tu dceru ze školky, protože ona nemá školku tady ve městě, ale musíme kousat autem, to už trochu problém je. Ale to přece nějak vyřešíme. No, tak zkoušíme takovou tu klasiku. Babička je v práci, manžel je v práci, děda není doma. Tak dobrý, tímhle jsme vyčerpali náhradní klíče. Nemáme náhradní klíče, co budeme dělat? Nakonec jsme to vyřešili, zachránila nás babička, která poprosila kamarádku, která nám přivezla náhradní klíče, a dostali jsme se domů, nicméně mezitím jsme teda museli počkat, než klíče přijedou, takže jedno se nudí, jedno je naštvané a unavené, tak nudícímu ano, přiznávám, vrátila jsem do ruky telefon, koukala na krtečka na schodech, dole u výtahu. Jo, taková ta chodba, kde je tak jako už celkem zima, chodí tam hrozně moc lidí z celého domu, střídají se tam lidé ve výtahu, občas nějaký pošťák, tak tahle ta chodba, tak tam jsem posadila jedno dítě na schody a koukala na telefon, na krtečka, druhé dítě teda v sedačce docela jako nešťastné, už unavené a tak, tak to jsem vyřešila tak, že jsem mu ho krmila, krmila jsem ho nějakou kapsičkou, co jsem zrovna tam měla v kočárku, takže, to jako taky šlo, ale, no dokážete si představit ten pohled těch lidí, proč, co tady dělají, proč tady má máma dvě děti u výtahu, to jako nějaký bezdomovci, nebo se jich schovávají, jako proč nejdou domů, a nebo proč nejdou ven, co to je tady za mezistupení, no, nepřipadla jsem si zrovna komfortně, ale tak, počkali jsme, klíče přijeli, my jsme teda zase jeli nahoru, tam jsme si vzali ty naše klíče, a tentokrát už jsme odjeli k té školce, tam si hrajeme u toho hřiště, dítě spí, idylka, říkám si krásně, se to všechno vyřešilo, jako jo, ale, ta únava už se na mě podepisovala, vyzvedli jsme nejstarší, jedeme domů, a máme asi půl hodiny, než musíme zase se sbalit a jet na to očkování, takže celkem stres, já jsem hladová, ale tak jo, nakrmím rychle. Aspoň miminko, ať prostě očkování samo o sobě není zábava a ještě aby bylo hladové dám oběd velkým dětem No teda, to je prostřední, ta druhá už jedla ve školce Teď už jsou taky unavená Protože po obědě se chodí spát, ale tak prostě Zrovna to tak vychází Pobalím se, běžím na to očkování Dostaneme očkování Všechno jsme to stihli Ale Já už prostě cítím, že Toho mám plné kecky, že už bych si Chtěla zhnout a taky Si trošku oddechnout Ale ten prostor nepřichází Ten prostor se neutváří, protože Pořád někdo něco potřebuje Ta nechce spát a ta nechce spát Ten je unavený a chce spát Ale zase mu nejde usnout, takže mi řve v náručí A když už mi řve hodinu v náručí, tak už řvu taky Už prostě nemůžu Už cítím, že toho je moc Já jsem se vyřešila tolik problémů za ten den A už jsem toho tolik zvládla A prostě pořád to nestačí, pořád na mě někdo křičí A moje vlastní dítě Se nedá utěšit a nevím jak Teď už je třetí, proč mi nejde ho uspat Jedna z těch situací Kdy prostě si říkáte To nejde, já už nemůžu Já už to nezvládnu a já už jdu pryč Nebo prostě někdo něco udělejte Ale tady není nikdo, kdo by něco udělal V tu chvíli, tady jsou další dvě děti Kteří naopak čekají a už se ho uspala Mami, už mám nějaký hlad Už se mi svačinu To jsou všechno validní požadavky Jenom prostě Už nemáte jak Už nemáte z čeho brát A tak Si taky pobrečíte jste unevený a vyřízený A manžel přijede A ptá se jak jste se měli a vy říkáte, že už nemůžete A z čeho? Co se dělá? A vy mu povíte tady ty všechny příběhy Ale stejně To pochopení Není úplný patch To zní všechno jako malé věci Ale když je těch malých věcí moc Tak je jich moc No a tak vlastně stejný příběh, ale úplně jiný závěr a ještě jste zjistili, že na tom hřišti, co jste teda nakonec stihli jste zapomněli termosky protože jste vyndali si vodu když jste se konečně napili a jste je tam nechali takže ještě jste odvezli termosky kročí tak to je druhý příběh s neúplně šťastným koncem co myslíte? který z nich je ten, co se mi stal minulý týden? oba dva? možná jste si to tipnuli možná jste sledovali story na Instagramu ale ano tyhle dny byly dva po sobě jedno bylo ve středu a jedno bylo ve čtvrtek a musím říct, že v pátek už jsem si říkala že by normálně měl někdo tady vedle mě stát a hlídat, že mám pořád správný počet dětí že tentokrát už jako co ještě víc můžu zapomenout než všechny klíče termosky to ještě někde nechám buď telefon a nebo nějaké dítě je to nadsázka ale chtěla jsem tím ukázat že i ty stejné situace můžou dopadnout jinak, i když se snažíme pořád stejně, i když já jsem do toho dala maximum i ten první den, i ten druhý den všechno to, co se dělo bylo celkem mimo mou kontrolu nebo je to moje chyba, až jsem zapomněla klíče, ale je to tím, že v té hlavě bylo tolik oken otevřených určitě jste to slyšeli, to přirovnání to je jako prohlížeč, který tam má třicet záložek a nějaká z nich křesne prostě nějaká z nich to nedá a je to error a musíte prostě to ukončit natvrdo a začít znovu jenže když ten reset není možný když to nejde zrovna všechno pozavírat a dát si chvilku klid tak pak přicházejí ty faily tak jako u mě a já jsem se za to bila že jsem to nezvládla líp ale zpětně se snažím k sobě být laskavá a říct si, že prostě to je pochopitelné že se to může dít a že to dopadlo ještě dobře tak jsem vám to chtěla povyprávět abyste věděli, že když se vám takové faily stanou tak nejste vy treplné matky s vykojeným mozkem je toho na vás moc, no někdy to prostě už je tolik, že to nejde abych to nějak uzavřela tak jsem si tady připravila takovou větičku co si možná můžeme říkat když se tyhle věci dějou že nejsme slabí i když jsme unavené nejsme neschopné i když se nám to nepovede i když brečíme jsme pořád jenom mámy které každý den dělají všechno, co můžou a to stačí hledala jsem i nějakou hezkou metaforu která by to mohla zarámovat tenhle ten díl a líbilo se mi přirovnání k počasí i když někdy je slunce a modrá obloha někdy je bouřka která nás totálně setře tak žádná bouřka netrvá věčně a když přejde tak vzduch je čistší někdy i důha a my jsme zase o kousek silnější tak jo mějte se hezky doufám, že se vám bude dít co nejméně takových situací a nebo alespoň s tím příjemnějším závěrem já se na vás budu zase těšit příští týden ahoj