Rodičovské ultra

Když změna bolí: pravda o mém digitálním detoxu

• Iva Škvorová • Episode 68

Share episode

Smazat Instagram? ✨ 
Zjistila jsem, že nuda je vlastně luxus a časová chudoba realita. 

V první epizodě roku 2025 sdílím své (ne vždy příjemné) objevy z dvoutýdenního digitálního detoxu, proč mě vyděsila změna prostředí s miminkem, a připomínám, že i zdánlivě úspěšní tvůrci potřebují slyšet „díky".

Připojte se ke mně při zamyšlení nad tím, proč je někdy těžké vypnout, jak přežít diskomfort ze změny (i když ji sami chceme), a proč je důležité občas ukázat podporu těm, kteří nás inspirují. A možná zjistíte, že ty nejlepší nápady vznikají, když se prostě dovolíme nudit... 💭

PS: Příští týden se můžete těšit na rozhovor s Míšou z projektu Rodičoff!

Baví vás moje tvorba? Vznik dalších dílů podcastu můžete podpořit na Forendors:


Mějte se krásně a buďte (na sebe i ostatní) laskaví <3
Instagram https://www.instagram.com/rodicovske_ultra/
Youtube https://www.youtube.com/@rodicovskeultra

Ahoj, tady Ivča. Vítám vás u další epizody podcastu Rodičovské ultra. To jsou středeční podcastové chvilky a inspirativní rozhovory od mámy, která ví, jak krásné, záživné i náročné mateřství umí být a ráda s vámi sdílí motivaci, tipy a podněty k zamyšlení. Já vás všechny vítám v novém roce, abychom se tu sešli. I když dneska neděle odpoledne mám to tak tak na to, že jsem si dala dva týdny skoro pauzu od podcastu a od Instagramu a od všeho kolem toho. Opravdu jsem si jako dovolila nebýt v tomhle směru světa. Tak jsem si myslela, kolik toho udělám a prd těch toho to-do listů, co člověk má tak v hlavě, že jo, až budu mít čas, tak tohle a tamto a věci vytřídím. No, nestalo se, nicméně. To už tak v tomhle mimovdobí teď je. Ale chci vám povyprávět pár věcí, co za tu dobu se udály nebo mě tak jako napadaly a možná bude fajně sdílet k zamyšlení i s vámi. Já jsem si díky tomu, že jsem měla teda volno, tak jsem poslouchala i cizí podcasty, třeba ke kterým se vůbec nedostanu a tak. A pár termínů mě tak nějak uvízlo v hlavě a přemýšlela jsem o nich díl. První z toho byla časová chudoba. To byl termín, který jsem slyšela úplně poprvé a říkala jsem si, co? Jako, že někdo nestíhá teď, tak to je normální, ne? Ale časová chudoba byla myšlená dlouhodobě. Že máme všeho dost, máme materiálně dost věcí, máme materiálně dost jídla, můžeme si dovolit téměř cokoliv, ale ten čas se nám hrozně smrsknul a vlastně ta naše pozornost je natolik dostříštěná, že se můžeme považovat, že žijeme v časové chudobě, což mi přišlo jako wow. A musím říct, že mi to ještě o to víc došlo tím, že jsem si teda smazala sítě a myslela jsem si, jak mi to uleví, jak budu klidná a budu mít spoustu volného času, což na jednu stranu se stalo a musím říct, že první dny to bylo opravdu divné. Když jsem kojila nebo když byly ty chvíle, že jste zvyklí se pět na Instagram, zachod a podobně, tak jsem tam automaticky šla, ale tím, že ta appka tam nebyla, tak jo vlastně, tady já teď nedělám. Tak co jiného budu dělat? A bylo to super v tom, že jsem se musela donutit, se chviličku nudit a zjistit, co bych mohla s tím časem teď podniknout a to bych vám doporučila jako jednu z výstupů dneška, dnešního dílu, protože nudit se je to, co v té časové chudobě si nedopřáváme a nemáme moc často. Někteří víc než míň a máme to podle mě my i děti, kterým to taky trošičku jako servírujeme tím, že je zaměstnáváme a kroužky mají, tak aktivity vymýšlíme, senzorické hraní a těch možností, co s nima můžeme do herničky, můžeme tamhle na výlet za kamarádem a tak, to všechno je skvělé a já to miluju tyhle ty aktivity a děti taky. Jenom je dobrý mít tam někdy ty dny, kdy není nic a oni musí taky sami nečekat na ten impuls a najednou si ho jako vymyslet sami a zrealizovat a možná se i nudit a je to trochu diskomfort. To je trochu diskomfort i pro mě byl, ale pro ně taky, takže taková první věc, co jsem chtěla potom volnou s váma nazdílet. A díky tomu já jsem dočetla knihu, já jsem zkoukla pár dokumentů, které jsem netušila, že jsou, ale když jsem googlila, co bych se mohla podívat, tak aha, to je fakt dobré a to mě zajímá a to se ráda podívám. Koukla jsem se z okna, jak sněží a takové blbosti, ale vlastně hrozně hezké. Nakousla jsem ten diskomfort a ten diskomfort jsem si uvědomila, že mám hodně i se změnou. Jsem si jistá, že jsou i lidé mezi vámi, kteří milují změnu a naopak je strašně deprimuje a nenávidí, když je to rutina. Dlouhá, nekonečná, furt stejná rutina je nudná i pro mě, ale vím to o sobě, že změna je pro mě těžká, což je bomba s dětmi, protože jediná jistota je změna. A ono v životě obecně. Jakmile jste v nějakém období, chvilku, tak jediné, co si můžete být jistí, je, že se něco stane a bude to jinak. Ale změna myslím i v tom, že jsme jeli nahoře a já se vždycky hrozně těším. Ale samozřejmě ty odjezdy, balení jsou vyčerpávající a pro nás pět nás jako zbalit a naložit mi trvalo opravdu celý den. A to jsem měla starší děti na hlídání. Ale s tím miminkem to jsou prostě takové kousíčky času, ve kterých můžete něco udělat, že to trvalo celý den. A sněd jsem neměla všechno. Jo, žičky jsem nevzala. Takže jsme pak sháněli v Rakousku baby nebo miminkovské žičky. To je samozřejmě maličkost, ale co chci říct je, že až jsme tam teda dojeli a vyspali jsme se, že si to neužívala, protože to byla změna a byl to diskomfort, protože tam nemáte ten svůj pult a nemáte tu svoji postýlku a postel. A tak, jak jste zvyklí něco dělat doma, tak najednou nemůžete. Musím se přiznat, že jsem si v tu chvíli říkala, ty jo, ať už jsme doma. Tohle je pro mě ještě víc vyčerpávající, než když jsme doma. Proč jsem vlastně chtěla jet? A i když jsem věděla, že chci, že mám ráda, ho remiluju, to bylo v tuhle chvíli pro mě. Jo, pro všechny ostatní, jasně, oni si to užijou a je to bomba, ale pro mě je to odpočinek. A byl. Ale až po tom nějakém adaptačním období, kdy jsem si teda najela na novej normál a uspořádala jsem si to nějak, aby to fungovalo. A pak to bylo krásné, pak jsem si opravdu užila tu procházku v těch Alpách a i když to bylo přizpůsobené, tak to bylo moc hezké. A vypla jsem, poslouchala jsem ty podcasty, bylo to skvělé. Takže jo, ale občas možná ta počáteční fáze tohoto je, že nebojte se, když ta změna přichází, že je těžká a že se vám nelíbí a že je to diskomfort, protože to je normální. Vy si na tu novou normu potřebujete chvíli zvyknout a to můžeme aplikovat na cokoliv, že? Na nový miminkov rodině, na to, že začnete v lednu něco nového, že chcete něco nového dělat, chcete začít cvičit, chcete začít chodit na keramiku, chcete začít se aspoň protahovat večer nebo dělat cokoliv, číst si každý den. Máte určitě nějaké svoje myšlenky, cíle, sny, co byste třeba chtěli dělat. Já nejsem fanoušek novoročních předsevzetí, ale prostě se to tak nabízí, valí se to na nás. Takže pokud něčím začínáte, tak nebojte, ten začátek není příjemný. Možná budete litovat, že jste do toho šli, ale věřím tomu, že po určitém období to přijde a ta radost tam z toho bude. Možná to tak máte i teď, nebo jste měli i teď s tím, že najednou děti byly doma, ze školky a ze školy, a to je taky změna. Když jste zvyklí, že jsou každý den někde, někdo jiný jim vaří, někdo jiný se o ně stará, dělá jim ten program a najednou je máte furt doma, tak jako ano, je to krásný, chceš všichni spolu, ale zároveň je to možná taky na palici, že? Protože prostě na to nejsme zvyklí. Stejně tak i já to teď budu mít naopak, omluvám se za ten křik, dneska nahrávám i s dětmi doma, ale budeme to muset zvládnout. Stejně tak já to budu mít naopak, když teďka dcera začne už chodit do školky, tak já se toho bojím, upřímně, protože to bude změna a budeme muset někde včas být a někde ji včas vyzvednout a jsme na to já a další dvě děti, který mají zase svoje režimy a svoje potřeby a vím, že to vlastně bude náročnější, než to bylo teď, protože jsme byli zvyklí, jsme všichni doma a pro mě paradoxně tři děti doma je pohodovější než dvě děti doma, si myslím. Navíc si hrajou spolu a tak, ale vím, že už to potřebuje, jo? Vím, že už prostě jsme v tom bodě, kdy potřebujeme zase zpátky tyhle ty věci integrovat a nebát se toho, ale zároveň si uvědomuju, že to nebude snadný, no. Takže to je moje druhá myšlenka dneska. A třetí myšlenka je taková, jako, trošku malá domu, ale opravdu na mě vyskočila v jiným podcastu, kdy, to je vlastně podcast Věci, já už jsem ho tady zmiňovala párkrát a tam ta moderátorka, která to dělá, Denisa, je i hlavičkou Foreign Doors, který možná znáte, protože mě tam někteří z vás podporují a jsou tam i další slavní tady, no ne další slavní, já nejsem slavná, ale jsou tam další tvůrci, který možná znáte, ať už je to Nikol Štíbrová, teď už Light Gape, nebo Čestmír Strakaty s jeho podcastem, poustu skvělých lidí, ale co chci říct, tak ona je hlavičkou toho, ona s těma tvůrcima komunikuje, v nás ho vytvářela a mluvila o tom, jak je smutný, kolik feedbacků se dostane k tvůrcům a jak se to na nás vlastně podepisuje, protože jsme závislí na vaší zpětné vazbě a na tom, že se ozvete, že to bylo dobré a říkala tam právě, že má tvůrkyni, která má stovky předplatitelů, takže si opravdu jako vydělává dost peněz, ale reálně s tím chtěla přestat, protože nedostávala žádnou zpětnou vazbu, žádný hej, dobrý díl, nebo díky za to, nebo to jsem si poslechl, a i když to viděla, ty čísla a ty peníze a všechno, tak říkala, že už je tak vyhořelá, nešťastná, že vlastně neví, co si ty lidi myslí, jestli to tam mají, protože prostě zapomněli, nebo jestli jim to něco dává, nebo cokoliv, takže to asi zruší, že asi ukončí ten podcast a že ukončí tady tu tvorbu a bude dělat něco jiného. A já jsem to poslechla, protože co? Někdo, kdo má stovky předplatitelů, zaspojleruju vám, že příští týden, a doufám, že si to těhnu se stříháním, výjde rozhovor s Míšou z projektu Rodičov, jestli znáte, já vám to určitě nazdivím i na Instagramu během týdne. My jsme spolu včera nahrávali rozhovor a změňovala to stejně, že občas je to prostě jenom o tom, že jeden člověk se ozve, že to bylo dobré a to nás namotivuje pokračovat dál. A myslím si, že v tomhle roce, ve všech dalších letech, kdy jsme byli spolupráci a novinařina a tyhle věci, které je dobře podporovat, protože toho obsahu je nepřeberné množství. A pokud vás něco baví, něco vám něco dává, nebo vás to motivuje, nebo vás to nutí se zastavit a zamyslet nebo cokoliv, prostě to jenom rádi posloucháte na dobrou noc, tak to občas dejte vědět. Nemusí to být nutně, že si předplatíte, nemusí to být nutně, že napíšete dlouhou správu, že na Spotify jsou komentáře, tak stačí jenom hej, díky, nebo dobrý díl, nebo líbilo se mi cokoliv. Pravdu, nemusí to být moc a věřte, že těm lidem, co zatím stojí, co zadělají po svém volném čase, to dá hrozně moc energie pokračovat dál a zajistíte si, že ten projekt, podcast, kanál, blog, cokoliv to je, bude pokračovat. Takže tak, můžeme to ještě přirovnat k materské, kdy já s tím boju tak je hrozně moc, že tady prostě není ta zpětná vazba. Málo kdo vám řekne, hej, jsi dobrá máma. Ty děti většinou ne a partneři někdy a jako okolí rozhodně to není tak, jako v práci. Nemáte tam to ohodnocení tak, jako jsme byli zvyklí dřív a nejsem podle mě jediná, koho to občas smrzí, že to není vidět, ta dřina zatím a ty všechny věci na pozadí, co se tak sami dějou a funguje to a nikdo o tom jako moc nepřemýšlí, protože dokud to funguje, tak co se namáhat. Ale může to taky jednou přestat fungovat a pak se toho všichni všimnou. Takže myslete na to u svých oblíbených tvůrců a já vás jinak vítám takhle v novým roce. Jsem moc ráda, že jsme tady spolu. A příští týden, jak jsem říkala, vás čeká další díl, tak si naplanujte nějakou další procházku, protože rozhovor s Míšou byl moc fajn, skoro až terapeutický. Prásknu tam na sebe pár momentů tady z těch prázdnin, kdy to nebylo všechno úplně krásné a růžové, ale to už tak v životě je. Tak jo, mějte se hezky, těším se na příští.