Rodičovské ultra

Co mě naučil rok 2024

• Iva Škvorová • Episode 67

Share episode

Laskavost jako superschopnost, návod na život neexistuje a všechno nemá vysvětlení. 
V poslední epizodě letošního roku reflektuji své letošní lekce, sdílím upřímná uvědomění a připomínám, že ani ty top tipy a triky za vás nic nehacknou. Všichni si musíme vyšlapat svou vlastní cestičku.

Tak vám přeji klidné Vánoce a těším se na vás v roce 2025! 🎄❤️

Baví vás moje tvorba? Vznik dalších dílů podcastu můžete podpořit na Forendors:


Mějte se krásně a buďte (na sebe i ostatní) laskaví <3
Instagram https://www.instagram.com/rodicovske_ultra/
Youtube https://www.youtube.com/@rodicovskeultra

Ahoj, tady Ivča. Vítám vás u 67. epizodu podcastu Rodičovské ultra. To jsou středeční podcastové chvilky a inspirativní rozhovory od mámy, která ví, jak krásné i náročné mateřství umí být a ráda s vámi sdílí motivaci, tipy a podněty k zamyšlení. Krásný den, já vás vítám u poslední epizody 2024. Příští rok si budeme zase zvykat na 2025, ale dneska jsem chtěla využít tady té poslední předvánoční epizody k tomu, abych trochu zreflektovala ten poslední rok, protože to byl teda rok, bylo toho hodně, co se dělo. Jsme o jednoho člena bohatší a o spoustu zkušeností bohatší, o hodně vlasů kratší a ochuzenější, taky o spoustu bezesných nocí. Nicméně tenhle rok nám toho i hodně dal a na to přesně bych se chtěla zaměřit. Konkrétně na to, co mě tenhle rok naučil a co třeba jsem se díky poslednímu roku uvědomila. Chtěla bych to s vámi takhle podělit a pak si popřejeme hezké Vánoce a půjdeme se věnovat cukroví. Takže, jdeme na to. První věc, co jsem si uvědomila velmi silně, je to, že laskavost je naše největší superschopnost. My to máme v jedné dětské knížce, kde to kluk vysvětluje, nebo maminka vysvětluje klukovi, že být laskavý je ta největší superschopnost, jakou můžeš mít. Já nemůžu souhlasit víc, protože když jsme byli v nemocnici a zažila jsem si tolik doktorů a sester a lidi, kteří s náma dostali do kontaktu, tak si člověk opravdu uvědomí, že být laskavý nic nestojí a můžeme to dělat všichni, ale totálně to změní, jak se ti ostatní kolem nás mají. A jestli k nim přistupujeme krásně, laskavě, milé, anebo povýšeně, pohrdavě, naštvaně, dosaďte si. Určitě i prodavačka v obchodě vám může zlepšit den a může vám ho taky celkem otrávit. Zdá se to jako blbost možná, zdá se to jako hrozná drobnost a přece si nenechám zkazit den nějakou prodavačkou. Ráda bych řekla, že ne, že to umím a že mě to absolutně neovlivňuje, ale s lidmi, s kterými se setkáváme a dostáváme do kontaktu, nás ovlivňují. Samozřejmě s některými jsme víc, s některými míň, ale stejně pokud budeme k sobě laskaví, tak se budeme mít všichni mnohem lépe. Takže možná naivní, možná trochu ezo představa, ale zkusme alespoň o Vánocích a ideálně pořád na sebe být laskaví. A i k sobě. Ono to není jenom o sobě, ale i k sobě. A to je něco, co se ještě musím hodně učit a učím, ale učím to i svoje děti, aby na sebe nebyly tak přísné, aby jasně chceme být co nejlepší, chceme se zlepšovat, chceme se posouvat, chceme dělat věci dobře, chceme být čikovní atd. Ale i tak u toho na sebe můžeme být laskaví a když se nám něco nedaří, tak z toho neděláme tragédie, ale chápeme. Nemusím to zkracovat. Takže to je první věc. Laskavost, superschopnost. Druhá věc, kterou jsem si hodně uvědomila, je, že použiju anglický výraz, people can do hard things. My umíme zvládat těžké, sakra těžké věci, momenty, dny, týdny. A asi to tak má být. Život by byl nudný, kdyby byl lehký a nikdo bychom si toho nevážili, co máme. A my můžeme zvládnout ty výzvy a ty těžké věci. A není to jenom o tom, že jsme měli těžké období nebo máme. Viděla jsem kolem sebe spoustu příběhů, které byly těžké. Nejenom s miminkama, ale s rodiči, prarodiči, nemocemi, penězi. Těch věcí, které jsou těžké v životě, je hodně. Můžeme se dívat na světovou scénu, co je všechno těžké, ale můžeme to zvládnout. Jsme na to připraveni a dokážeme zvládnout ty těžké momenty. Takže neztrácíme naději, neztrácíme víru v sebe a i ty těžké chvíle zvládneme. Další uvědomění je, že všechno nemá vysvětlení. Na všechno nedokážeme odpovědět proč. A to je taky celkem složitý koncept pro pochopení a přijetí toho, protože naše mysl obecně chce hledat proč a chce najít to vysvětlení a udělat tu škatulku. Jo, jasně, proto se jí to stalo, ona nejedla správně v těhotenství, nebrala ty vitamíny a to má z toho, že dělá tohle a tamto, kdyby byla, tak by to určitě nebylo takhle, ale na všechno nemáme odpověď, bohužel, bohu díky, na všechno nedokážeme přijít, proč se to stalo, proč to tak je, proč to nejde a je potřeba se s tím naučit smířit, já to říkám tak jako, že to je v pohodě, to umíme, ale ne, není to snadné, já jsem dlouho po porodu bojovala s tím, proč se mi to stalo, proč zrovna já, proč si tím musíme procházet, co se mohlo udělat jinak, jak to bude dál, bude to naše dítě v pořádku, máme to stejné jako tady ten, stejné jako tady ten, jsme v tomhle týdnu, takže se nás týká tohle, to všechno nemá dané hranice a daná pravidla a i když jsme se narodili o 100 gramů těžší než ti vedle, tak to neznamená, že na tom budeme líp, i když jsme byli na kyslíkové podpoře kratší dobu, tak to neznamená, že na tom budeme líp a je těžké tyhle věci přijmout, ale možná o to snáze, to potom je, když se nám to podaří, už se tak stalo, nevíme proč, nemá smysl to řešit a já tuhle tu větu nesnáším, mě to párkrát řekl můj manžel a párkrát jsem to slyšela na terapii, že má smysl se tím zabývat, jako tahle myšlenka dává vám něco, ale já vím, že když tu myšlenku máte, tak to neuděláte jako takhle, že už tady je máme, vůbec máme, zahodíme a hotovo, vyřešeno, už se tím nebudu trápit, já to tak nemám, jestli to tak máte vy, jako můj muž asi teda, tak se máte, tak jsem ráda za vás, ale já to tak nemám a je v pořádku ty emoce mít, ty myšlenky mít, ale zároveň nemusíme se dostat do takového toho kruhu, omýlání té myšlenky pořád do kola, upnutí se na ni a pohlcení tím, protože to opravdu nemá smysl. Dobře, myšlenka přišla, slyším tě, chápu tě, můžu s tím něco udělat? Nemůžu. Proč jsi asi přišla? Protože mi chceš tohle říct? Dobře, děkuji, informaci přijímám, jdeme dál. To je asi jediný způsob, co mi pomohl, co mi pomáhá, třeba pomůže i vám, doufám. Je to něco, co si uvědomuji tento rok a to víc, všechno nemá vysvětlení. No a poslední, to je, že návod na život neexistuje, že můžeme hledat všechny ty typy, triky, hacky, jak to udělat tak, aby jsme byli šťastní, jak to udělat tak, aby jsme byli zdraví, bohatí, silní. Dosaďte si to pod všechno, co vás nutí to rozkliknout, ten článek, ale návod není, univerzální návod není. Každý si musíme najít to svoje, každý si musíme vyšlapat tu svoji cestičku a pochopit, že to, co funguje Marušce, nebude fungovat mně, to, co funguje Pepíkovi, nebude fungovat mně. Možná jo, můžu to zkusit. Určitě není špatné se inspirovat, o tom je celý ten podcast, že vám hážu různé typy a inspirace třeba, co funguje mně a nefunguje mně a vy to můžete vyzkoušet sami, ale to, že to někdo tak dělá a že mu připadá, že to je nejlepší na světě, neznamená, že to tak musí být pro všechny. Díky bohu, protože kdyby jsme byli všichni stejní, tak všem stejným budem povídat. Co by jsme si dali příští rok za témata? No nic, že jo, všechno by bylo jasné. Takže návod na život není, pojďme si hledat ten svůj, užívat si ten svůj a tím bych to asi ukončila. Jsem moc ráda, že jste tady se mnou byli celý rok, i když tam byly pauzičky. Doufám, že se sejdeme i v tom příštím. Já si dám teď pauzu, ať už od podcastu, tak od sociálních sítí. Plánuju si na dva týdny, nebo kolik je toho volna, Instagram smazat, nenechat se tím rušit a přijít o dosah, přijít možná o pár sledujících, ale chci se soustředit na ty dosahy doma, na ty dosahy, které ovlivňují nejvíc a to jsou dosahy na moje děti, dosahy mého muže a užít si ten čas offline. Každopádně tím nezmizím z tohoto prostoru, v lednu jsem tady jak na koni, těším se na vás, těším se na podcast a přeju vám co nejhezčí závěr a start roku. Tak se mějte krásně, zatím ahoj, i včera.