Rodičovské ultra

Mámy, jste hustý! PROČ ta šílená dřina stojí za to.

• Iva Škvorová • Episode 65

Share episode

„Mámy, jste hustý! 💪❤️

Tahle epizoda je pro nás všechny, které občas pochybují, jestli to celé zvládají, a potřebují si připomenout, proč to za to stojí. Ano, mateřství je občas šílená dřina – noci bez spánku, chaos a výzvy, které na nás padají ze všech stran. Ale je to také láska, radost, první úsměvy, dětský smích a pocit, že to všechno má smysl.

Sdílím své ‚proč‘ – proč jsem máma, proč jsem se rozhodla mít děti, i když někdy padám na pusu a toužím být zase ta Ivča před dětmi. Možná v mém příběhu najdete i kousek toho svého. A hlavně – připomeňme si, jak úžasné jsme. 💜

Baví vás moje tvorba? Vznik dalších dílů podcastu můžete podpořit na Forendors:


Mějte se krásně a buďte (na sebe i ostatní) laskaví <3
Instagram https://www.instagram.com/rodicovske_ultra/
Youtube https://www.youtube.com/@rodicovskeultra

Ahoj, tady Ivča, vítám vás u dalšího dílu podcastu Rodičovské ultra. Jsou středeční podcastové chvilky a inspirativní rozhovory od mámy, která ví, jak krásné i náročné mateřství umí být a ráda s vámi sdílí motivaci, tipy a podněty k zamyšlení. Ahoj, ahoj, ahoj, já vás všechny vítám, jsem moc ráda, že se zase slyšíme a dneska jsem si říkala, že by to chtělo trošku motivace. Jak tam na začátku vždycky změňuju motivaci, tipy, podněty k zamyšlení. Těch podnětů k zamyšlení si myslím, že bylo poslední dobou až až. Navíc listopad není až tak pozitivní měsíc, vím, že už posloucháte v prosinci, ale teď skončily Vánoce na krok, dneska první adventní neděle, když nahrávám, takže myslím si, že je čas se trošku nemotivovat a dodat si vzájemně sílu, energii. Já jsem vám dávala vybrat téma a nebylo to úplně jednoznačné, ale i tak vyhrálo tohle a to, proč vlastně jsme se teda rozhodli být rodiče a mámy, když je to taková dřina, jaká to je, když je to takové ultra, proč to všechno za to stojí a proč já jsem se tak rozhodla. Já jsem si tady ten list dokonce sepsala, když jsem se rozhodovala o třetím dítěti, k tomu se ještě dostanu. Už tehdy jsem si uvědomovala, že tyhle pochyby přijdou. Určitě jste o tom taky někdy pochybovali, jestli to bylo rozumné být máma, protože to je občas nad hlavou všeho. Jsem si jistá, že každá z nás někdy toužila nebýt zase máma a být chvilku ta osoba před tím, ta Ivča před tím, než se stala mámou. Tu otázku jsem si pokládala taky. Pokládala jsem si poprvé s prvním dítětem, druhým dítětem a věděla jsem, že jestli se rozhodneme pro třetí, tak si to budu pokládat pravděpodobně ještě častěji. A tak jsem si to tehdy sepsala, abych se v takovém případě mohla podívat, proč jsem si tohle sama sobě vzpůsobila, když jsem už věděla, do čeho jdu. Ono totiž, když poprvé máte dítě, tak máte tu možnost toho alibi, že jste netušili, co to znamená, i když vám to všichni tak nějak naznačujou. Tak stejně člověk si to nedovede představit. Je to nepřenosná zkušenost. Jinak potom, když už jdete do druhého, do třetího, tak pokud to nebyla haluz, pokud to bylo plánované, tak se můžete taky o sebe obviňovat, že ale sama jsem si to na sebe upletla, tuhle věc. Říkala jsem si, že začnu tak jako o tou ironickou stránkou věcí, protože když jsem si ptala proč, tak mě napadalo i pár takových jako vtipně ironických věcí, tak vám pár jich tady přečtu. Proč bychom mohli chtít být rodiči? Rozhodně je to možnost, jak se vymlouvat na to, že chodíme stále později. Pokud si někdo chcete připadat, že nestíháte v životě, buďte rodiče. Zaručený tip. Ano, moje děti si na to teď často hrajou. Jejich ultimátní hra aktuálně je, že nestíhají, protože to vidí u mě a připadá jim to jako, že to je asi ta super cool dospělá věc nestíhat, takže jsou teď hustý mámy a nestíhají. Případně pokud chcete zajistit, že budete mít doma spoustu nesmyslných věcí, hraček a kousků něčeho, co už ani nevíte, co bylo, doporučuji dítě dvě, tři. Zajištěno. Roky se chcete nevyspat, taky ideální. Pokud chcete využívat rodinných vstupů, není nic lepšího, než si pořídit dítě. A pokud toužíte po broukání si těch nejhorších melodií na světě, tak taky mám pro vás tip. Pořiďte si děti, máte to zajištěno. Není to pouze Baby Shark, těch melodií je víc. Já vám nebudu dělat to utrpení a nebudu vás tady týrat tím, že bych vám je pouštěla. Původně mě to napadlo, ale řekla jsem si, že tak zlá na vás nejsem. Máte toho sami dost. Takže to byly takové moje úvodní ironické chvilky a tipy. Teď už opravdu pojďme seriózně proč. Proč jsme si tohleto na sebe upletli. Začnu tím, jak mě to napadá postupně chronologicky. Proč jsem se vlastně já vůbec rozhodla, že teda budeme mít děti. Když pomineme tu evoluční stránku věcí, že jsme k tomu tak nějak jako předprogramovaní hormonálně, polečensky to slyšíme. A kdy už budete sebrat? A kdy budou děti? A kdy bude druhý? Když tohle pominem, tady ten tlak trošku. Jsem si jistá, že spousta z nás do toho šla s tím, že je to ten další krok. Je to ten další krok v tom partnerství. Jsme spolu nějakou dobu. Máme se rádi. Je nám spolu dobře. Skoro by se dalo říct, že se nudíme. Máme se až moc pohodově a tak je čas. Je čas buď stavět dům, nebo fanšmekři to dělají zaraz, to máte můj hluboký objiv, nebo teda pořídíme si dítě. Myslím si, že to rozhodně posouvá partnerství na úplně jiný level, ale zároveň varování, pokud máte pocit, že vám to zachrání ten vztah, tak to rozhodně nedoporučuju, protože asi vy, co posloucháte, tak děti máte, takže víte, že to, jak jste byli spolu dva a najednou jste dva na to dítě je úplně něco jinýho. Rozhodně se posunete v tom, jak se znáte, ale ne vždy je to příjemný posouvání. Myslím si, že to k tomu patří, že ten vztah se vyvíjí, vy se vyvíjíte a tak nechceme zůstat pořád na jednom místě, chceme nějakým způsobem růst a tak to je ten logický krok. To mě hned přivádí k druhé věci a to je ten osobní růst. Myslím si, že nic nenasimuluje tuhletu challenge, tuhletu výzvu, kterou před sebou máme, když se staneme rodiči, protože tolik věcí se naučit za tak krátkou chvíli, které jsou tak důležité, se asi jinde nevyzkoušíte. Probouzí to v nás spoustu vzorců a různých naučených mechanismů, které jsme třeba dlouho potlačovali, nebo jsme si je ani neuvědomovali. Najednou vybublávají různé emoce, různá traumata, ať už naše nebo nějaká mezigenerační a my moc nevíme co s tím. Ale jsem si jistá, že to je ten osobnostní růst, po kterém třeba prahnou lidé, kteří běhají ultra, nebo kteří jdou do Santiago, nebo kteří dělají tyhle velké výzvy, kde si sáhnou na dno, protože se chtějí vlastně poznat, chtějí si ovšahat sami sebe a poznat se vlastně co nejvíc nadření, nebo nejvíc roh, nebo já nevím jak to líp formulovat. Rozumíme si. Takže to rozhodně mateřství odkrývá, rodičovství, jsem si jistá, že i v našich partnerech tohleto funguje. Míra fyzického i psychického vyčerpání je podle mě v nějakých sférách, kam se jinak těžko dostává. Já se netejím tím, že jsem během mateřství chodila na terapii. Právě tohleto jsou ty momenty, kdy se člověk hrozně moc posouvá. I když má pocit, že je to všechno hrozné a že je neschopný a že to nedává, tak je to klišé. Ale to je ten odrazový můstek toho posunout se dál a rozvinout se dál. Když budeme pořád v té komfortní zóně vlastní, tak se toho moc nestane. Určitě můžeme hledat ten diskomfort jinak než mít děti, o tom vůbec tady nebudu polemizovat. Už jsem zmiňovala různé ty fyzické výzvy, ale určitě i práci se můžete realizovat až na takovou míru. Ale u těch dětí je tam ten aspekt toho vlastního dětství, kdy mně opravdu třeba vyplouvají vzpomínky, které jsem si myslela, že vůbec nemám. Kdyby se mě někdo zeptal, hele, co si pamatuješ z tehdy, tehdy, tehdy? Řeknu, nic, nevím. A pak najednou zahraje písnička, kterou jsme kdysi poslouchali a mně se vybaví úplně jako živý obrazy, nebo se něco stane a já použiju ten stejný obrad, který jsem slyšela, když jsem byla dítě a nemyslela jsem si, že si ho pamatuju a najednou prostě ze mě vylítne. Tak to si myslím, že se nedá nasimulovat, nebo asi se na to dá dojít třeba v terapii, ale jinak běžně, nevím, těžko říct. Takže to je určitě za mě zajímavá motivace a něco, co nám děti fakt dávají. Když jsem říkala, proč to za to stojí, proč to děláme, takový ty, řekněme, instagramové momenty, ty první úsměvy, první máma, první krůčky, ta radost z toho, jak se to dítě rozvíjí, jak se mu daří. Jo, dětský smích je prostě kouzelný. Všichni máme v telefonech ta videa, která si pouštíme, když děti spí nebo když jsme někde od nich pryč a jsou nejvíc sladká na světě. To víte, to vy víte a to tady nemusím asi rozebírat dál. Kterým mám jednu takovou pragmatickou věc a to je to, že jednou budeme staří a potřebujeme někoho, kdo se o nás postará a bude moc hezký, pokud nám bude moc pomáhat někdo, o koho jsme se my starali. To byl i jeden z důvodů, kdy jsem si říkala, že víc dětí větší šance, že si to budou moc nějak rozdělit, nebo že to nebude všechno na jedny bedra. A že třeba, když se někdo odstěhuje do jiné země, tak tady nezůstaneme sami, protože je větší šance, že někdo nám tu taky zůstane, třeba i s nějakými vnoučaty, a že budeme mít možnost se vydávat. Takže to je jedna taková pragmatická věc. Potom, proč jsem se já rozhodla, že budeme jich mít tolik, tři, bylo i to, že si uvědomuju, že každé dítě je jiné, a každé má jiné zájmy, potřeby, jinou formu seberealizace, jinou formu toho, co ho naplňuje. A čím víc jich bude, tím větší šance, že se nějak jako vzájemně sejdou. Že třeba jeden bude mít rád sport, jeden bude mít rád čtení, jeden bude mít rád šachy, a řekněme, že sport a šachy se nesejdou, ale třeba zase se sejdou spolu něčím jiným. Že si najdou tak nějak ty vzájemné průsečíky toho, co je baví. a budou mít takhle možnost většího partiáka. A taky to, že budou mít třeba větší šanci mít potom ty děti nějak tak podobně, že si budou moc vypomáhat. Mám kamarádku, co mají se sestrou za ráz děti a vždy mi to úplně boží, že si za prvé ty děti se znají a jsou spolu taková jako rodina, parta a za druhé oni si můžou vypomoct a sdílet ty svoje útrapy tak nějak vzájemně. Pak tu mám bod, který mi vlažel v hlavě díl. Já jsem ho neslyšela, nebo mě nenapadl sám. Slyšela jsem ho právě od jedné známé, která říkala, že se rozhodla pro čtvrté dítě, protože chtěla ještě mít tu možnost darovat život. A já jsem si říkala, že je to takové klišé, ne? Ale když jsem pak nad tím přemýšlela, když jsme třeba byli někde na horách, nebo člověk zažívá nějaké krásné momenty a říká si, že wow, já to můžu zažívat jenom díky tomu, že mi někdo ten život daroval, moji rodiče. A je vlastně neskutečné, že naše tělo to dokáže vytvořit nový život a že můžu tohle někomu dát, někomu poskytnout. Je to vlastně to nejvíc, co můžeme někomu dát. Přišlo mi to jako něco, co stojí za zmínku a za zvážení, protože nikdo z nás by tu nebyl, kdyby se naši rodiče rozhodli, že se nechtějí patlat s dalšími plínkami. A měli bychom si toho vážit. Je to ta největší komodita, co máme, naše zdraví a život, takže se o ně starajme. A já jsem tehdy si říkala, že by bylo hezké to ještě jednou takhle udělat pro někoho. Ono, to těhotenství, porod, všechno kolem celého toho rodičovství, celých těch x let, kdy se vlastně staráte nonstop o své dítě, je šíleně vyčerpávající, ale je to nejlepší job ever. Co víc můžeme udělat? Já vím, že to není oceňované. Já jsem se o tom jednou bavila s mým terapeutem, kdy jsem si stěžovala na to, jak je to nedoceněné a jak je to těžká dřina, těžká práce a nikde neslyšíme o tom, že budeme povýšení nebo že dostaneme víc peněz, nebo že by někdo se na nás podíval, jako ty jsi CEO té firmy, tak to jo, to si vyslechnou, ale když řekneme, jo, já jsem máma tří dětí, tak oho, jo, nikdo vás nedocení, si myslím, ani ty děti. Až budou dospělí a mít své děti, tak možná, ale jinak spíš budeme poslouchat, že jsme nejhorší mámy a že jsme jim zakázali tamhle a že musí jít spát a tak, ale je to důležitý úkol. Jo, ale co kdybych se vrátila, a tak jsem si tak stěžovala tomu terapeutovi, že to není fér přístup, to je taková dřina. A on, jo, je to tak, dělali dokonce výzkum, kdy vzali učitelky z mateřských školek, kde to je prostě nehorázná dřina taky, mít tam 20 dětí v tomhle věku a starat se o ně každý den, rozvíjet, je to důležitá práce, formuje to ty děti, je to první instituce, kam oni jdou, formuje to neskutečně. Když někdo řekne, že učitelka ve školce taky nemá na jednou status, že je teda hustý, jako tak z toho bych se chtěla znát. Tak to zkusili a vybrali pár školek a vzali učitelky na nějakou konferenci do zahraničí. do zahraničí. Udělali z nich prostě ty manažerky. Najednou ony jely do krásného hotelu, ony měly ten team building, ony měly ty rozvojové přednášky a měly ten brainstorming společně, jak, co se dá udělat líp. Prostě se vzala tahle profese a posadila se do úplně jiného prostředí, kde běžně fungují firmy. No a co se stalo? Ty učitelky najednou měly tu motivaci být lepší a chtěly se v tom vzdělávat, chtěly na tu konferenci, chtěly být vybrané, chtěly, aby někdo si jich takhle vážil a tu jejich práci ocenil, aby měly vyšší plat a nanana. A stejně tak si myslím, že by to fungovalo u nás, jenomže to není reální, to není cíl toho, co vyprávím, ale spíš, že zkusme se sami na sebe tak aspoň koukat, že jsme fakt hustý, že jsme opravdu ty manažerky té domácnosti, protože když se tomu pousmíváte jako manažerka domácnosti, co to je? Já bych aktuálně nějakou najala. Fakt, že jo? Mě si někoho znáte? Já bych si někoho na to najala, aby to tady dělal, tu logistiku toho, že tady budou plíny, že tady bude mídlo, že tady budou svačiny, že tady budou správný boty, oblečení. Naopak, že to, co už nám není, bude pryč, že to tady nebude se válet, protože už to nepotřebujeme, že nám někdo bude nakupovat a vymýšlet, co budeme každý den jíst, abych nemusela zase odpovídat, co jim mám dát k svačině, co budeme mít k večeři. Já to udělám, ale ta mentální zátěž toho, že to mám vymýšlet, je prostě mazec. Ale děláme to všechny. Stejně tak myslíte na to, kdy mají jít na kroužek, kdy mají doktora, kdy mají mít do školky kostým, kdy mají tohle všechno tak nějak v té hlavě funguje a řešíte a jste ten manažer té rodiny. Čest všem, kdo to mají jinak rozdělený, mají to na půl, chodí máma do práce, táta je doma. Jasně, tyhle ty případy jsou, ale když budu mluvit o většině, tak většina z nás je ten manažer té rodiny a až teď si uvědomuji, na kolik mám štěstí, že jsem člověk, který má rád řád, který ho baví organizovat a mě tyhle ty věci těší obecně, ale už je toho stejně moc, když to když si představím typy lidí, který nejsou tenhleten, tohle není jejich silná stránka, jsou hodně kreativní, jsou víc jako rozlítaní a víc vymýšlí, než dotahujou a nemají jako uspořádaný tyhle ty věci, tak když je hodíte do role mámy, tak to není vůbec snadné, to je fakt jako mazec, takže abych to vrátila zpátky k té motivaci, jsme hustý, děláte ten nejtěžší úkol, nejtěžší práci ever, nemáte víkendy, nemáte noci, nemáte nic z toho, co běžná práce má, takže na sebe buďme fakt hrdý, protože tohle je mazec, ale stojí to za to, stojí to za všechny ty pády na pusu a věřím, že jednou, až budeme starý, tak si řeknem, že jsme rádi, že jsme to udělali, že kdyby jsme se na to teď vyprdli a řekli si, že bude lepší mít to pohodlý a bude lepší si užívat, tak si myslím, že v budoucnu by jsme toho litovali. Tak jo, snad vám tenhle díl může fungovat jako to ocenění, kterého se nevždy dostává, snad vám bude fungovat jako to proč, když se budete sami sebe ptát, proč to dělám a možná si to taky zapište ve chvíli, kdy to milujete, kdy opravdu to mateřství vás nabíjí a něco vám dává a jste z toho šťastný, tak si zkuste napsat pár takových bodů, k kterým se můžete vrátit, když přijdou pochyby, že to nebyl dobrý krok nebo že už nemůžete. Pokud myslíte, že by to pomohlo slyšet i někomu dalšímu, pošlete to kámošce, budu moc ráda, snad bude ráda i ta kámoška. Mějte se krásně, budu se těšit zase příští týden a jestli máte nějaký svoje proč, který nezaznělo, dejte vědět. Ráda se poinspiruju, ráda si počtuji. Mějte se hezky. Ahoj.