Dokonalé nebo dostatečné? O perfekcionismu v mateřství

Tento popisek rozhodně není dokonalý, ale...lepší nevydat a čekat na dokonalost, nebo na tom zas až tak moc nesejde?

Baví vás moje tvorba? Budu moc vděčná za každou podporu na Forendors: https://www.forendors.cz/rodicovskeultra

Mějte se krásně a buďte (na sebe i ostatní) laskaví <3
Instagram @rodicovske_ultra

Transcript

0:00

Ahoj, tady Ivča. Vítám vás u šedesáté třetí epizody podcastu Rodičovské ultra. To jsou středeční podcastové chvilky a inspirativní rozhovory od mámy, která ví, jak krásné i náročné mateřství umí být a ráda se s vámi sdílí motivaci, tipy a podněty k myšlení. Já vás tady všechny moc vítám, doufám, že se máte hezky. Už tady máme listopad, vánoční dárky se nám blíží. Připomínám, že je znovu aktuální epizoda o sourozencích a o tom, co je fair. O tom, kolik komu dárků a jestli to má stát stejně. A tak jsem si všimla ve statistikách, že jste ji začali znovu poslouchat, takže kdo by se chtěl zamyslet znovu, tak připomínám. Dneska se vrhneme na jiné zamyšlení. Inspirovaly mě k tomu nezávisle dvě věci. První z nich byl rozhovor, co jsme se bavili minulého podcastu Vědci a Filip Dřímalka o AI. Nebojte, AI už opouštíme. Ale zmínil tam, jak občas jsme až moc perfekcionisti. Chceme dotahovat věci do konce, do posledního detailu a okrádáme se tím o spoustu času. A druhá věc, která s tím nesouvisí, ale mě se tak jako propojily, je z knížky, kterou teď čtu od Tomáše Gordona o výchově bezporažených. Určitě jste o ní slyšeli. V rodičovských kruzích je to velmi populární kniha a nedivím se. Já jsem se jí trošku bránila, právě protože je tak populární, tak jsem si říkala, já nemám ráda ty mainstreamové věci, tam asi něco bude, ale jo, něco bude to, že to je dobré. Takže jsem se k tomu konečně dostala, stejně jako k AI. A opravdu tam je hodně myšlenek. Já vám o tom určitě povyprávím někdy víc, až ji dočtu celou. Ale tam jsem zase vypíchla myšlenku toho, čí je to problém. Pokud řešíme něco s dětmi, je potřeba si určit, čí je to problém, jestli je to problém dítěte, anebo jestli s tím mám problém já. A od toho se potom odrazit dál. A teď vám ty dvě věci spojím. Máme tendenci řešit problémy našich dětí. Snažíme se jim něco dotáhnout tak, jak se to líbí nám. Dám vám reálný příklad z naší domácnosti, který se děje velmi často. Odnášení čistého prádla. Ve chvíli, kdy je prádlo poskládané a každý máme tu svoji hromádku, tak já chci po dětech, aby si odnesly prádlo do skříně a tam si ho uklidily. Starší dcera je velmi systematická a krásně si to uklízí do všech svých kompartmentů. Nicméně prostřední dcera to má totálně na háku. Prostě to vezme a někam to nacpe do té skříně. Zavře skříň, je jedno, kde to je. A mě to irituje. Protože potom nemůžeme nic najít a je to všechno někde. Nemám ponožky a přitom tam jsou. Akorát, že jsou tam, kde měla být mikina a podobně. A já mám tu tendenci říct, že to dělá špatně a že si to tam má uklízet tak, jak to patří. Nicméně, tenhle problém je čí? Je můj. Jí je to jedno, ona nemá problém. Já s tím mám problém. Učím se nechat to být, protože co je cílem té celé anabáze? To, aby si nosila sama prádlo do skříně. A aby sama se starala o své oblečení. Alespoň úměrně věku. A to, že to není dle mých představ, je můj problém. Takže se učím to nekomentovat a nepřidělávat si práci a nechávat to prostě tak, jak to má. Good enough, jo? Dostatečně. Dostatečně splněno. Znamená splněno. Je to za čtyři, ale je to splněno. Prošla by. A o tom je dnešní díl. O tom, co je tak akorát. Co je dostačující. Jestli potřebujeme mít nablízku domov bez smetí. Tak vás lituju, protože máte děti a bude to hodně, hodně těžké. A nebo jestli nám stačí dostatečné. Omlouvám se za ten anglický výraz, ale mně to zní nejlépe anglicky. Jestli nám to stačí tak nějak. Dostatečně. A můžeme tam fungovat, je nám tam příjemně. Nejedli bychom možná ze země. No, děti by jedly ze země. Je jim to úplně jedno. Ony by jedly i s pískem ještě. A takovýchto oblastí máme hrozně moc. A čím víc dětí, tím víc jich máme. A mně tato myšlenka hlodá už dlouho, protože máme jednu známou, kterou potkávám tak pravidelně, nepravidelně. A vždycky, když ji potkáme od té doby, co mám tři děti, tak říká, no jo, s těmi třemi dětmi to už musíš nechat hodně věcí plynout. To už musíš ubrat v hodně věcech. Ne všechno se dá dělat dobře a tak. A morku kostí. Mně to irituje, protože si říkám, ale ne, děti, já dělám všechno dobře. Ale dobře. Já to dělám všechno tak, aby to fungovalo. Abychom mohli fungovat. A ano, je pravda, že čím víc dětí, tím víc spoustu věcí pouštím. Ale ono to možná není úplně na škodu. Mámy, které to mají víc uspořádané, tak si na mě možná klepou někdy na čelo. Nebo koukají, řekněme, zvláštně. Třeba když jsme byly asi dva týdny zpátky v herničce, tak obě moje dcery měly každá jinou příčesku. A ne trošku jinou, hodně výrazně jinou. A ne od dedoles, kde to tak patří. Ale bylo znát, že to tak nepatří. Nicméně to byl přesně ten případ, kdy se mi to podařilo. Ne teda úplně vědomě, ale spíš z toho popudu, že nemám tolik času. Tak už tohle neřeším. Já jsem viděla, že jdou každá vinné, že mají ty jiné ponožky. Ale když jsme odcházeli, já jsem byla ráda, že jsme se všichni oblíkli. Že jsme tak nějak to stihli před dvanáctou a že odcházíme. A to, že někomu bych ještě poslala, ať si převlíká ponožky a hledá je. Teď si představte, že by to hledalo v té skříni svojí. A že bychom se zdrželi od dalších patnáct minut a nedej bože, ještě bychom se dostali do nějakého boje o moc. Nebudu si je převlíkat, nechci. A teď já bych trvala na tom svém, že musíš a tyhle si vem a ty k tomu neladí. A takhle bychom se mohli hodně dlouho přetahovat. Nějaký imaginární žezlo? No, ne. Do toho já už se nepouštím. Jsem OK s tím, že budete mít každá jednou ponožku. Hlavně, že máte ponožky. Jestli vám to takhle vyhovuje. Myslím si, že ještě jedna z těch ponožek byla nízká. Taková ta jako na kotník. Nebo kolem kotníku. Jedna vysoká. Nebylo úplně vedro, ale říkala jsem, nebude tě zatlačit v té botě? Nebude. Fajn. Tvoje volba. Dobrá. Moje ruce pryč. Zavírám oči. Jdeme. V případě si opakuju mantru jak dostat tatínka do polepšovny. Nekoukej se tam. Je to přesně ta chvíle, kdy to nebyl můj problém. Respektive trošku, jo. Ale snažila jsem se ho nevyslovit na hlas. Protože to je jejich. Mohla bych jít do toho myšlenkového směru, že budou se na nás dívat zvláštně. Budou si říkat, že jsem neschopná máma. Že nedokážu děti oblékat. Nebo snad nemám vyprané ponožky. Co to je. S tím vydíracím směrem, že budou se ti smát, že máš každou ponožku jinou. Ježišmarja, to přece nechceš. No, vím jestli se jí budou smát, nevím, nikdo se nesmál. Jestli se budou smát, tak to můžeme řešit. Můžeme si teda říct, že příště ti vadilo, že se ti smáli, tak si vezmeš jiné. A nebo ti bylo jedno, že se ti smáli, fajn, tak si buď pankáč. Super, že máš takové sebevědomí. To je co? To je těžká věc, respektive možná pro někoho ne, vzávidím vám to. ale pro nás perfekcionisty trošku jo. Vzpomínám si na spoustu těch pohovorů a takových těch jako dotazníčků, kde člověk měl zaškrtávat, jaký je a tam byl vždycky orientovaný na detail, nebo dotahuje věci do konce. A já jsem si říkala, že to jsou dobré vlastnosti přece. Jako chceme, aby ty věci byly co nejlepší a dokončené a tak, ale aktuálně v tom životě, v jakém žiju, si myslím, že si musím odnaučit tenhle ten způsob, protože bych spoustu těch projektů vůbec nezačala. Jestli si řeknu, že tu skříň přeskládám a vyházím letní věci a dám tam zimní věci, až budu mít čas si k tomu sednout a udělat to pořádně, udělat to hezky. To znamená, že vyndám i věci, co už jsou i malé a uspořádám to tak, aby to dávalo jako lepší smysl, aby se tam líp orientovalo a potom tam teda vyndám ty letní, hezky to naskládám do pytlíčku podle velikostí, abych to potom pro toho třetího měla jednodušší, zabalím, odnesu do sklepa a tohle všechno tak, bojíme se tak o půl dne. Co bych na to potřebovala? Nemám. Nemám půl den. To znamená, že bychom mohli ty letní věci tam mít ještě v prosinci a na ty zimní, nevím, čekali bychom na ně, no ne, že jo, potřebujeme to vyřešit už teď. Ono se to dá udělat i jen tak dostatečně. Vyndám zimní věci, nahážu to tam, letní hodím do krabice, hold, a že budu potřebovat pro třetí dítě, tak se v tom prohrabu. Zabere mi to asi víc času. Není to tak, jak bych si to přála. Já bych si strašně přála mít to uspořádané a dělá mi to dobře. Dneska jsem třeba skládala borůvky do wafle. Jo, jak tam máte ty dírky, tak já jsem tam naskládala ty borůvky do každé dírky jednu borůvku a to bylo tak uspokojivé. Jo, možná nějaký OCD tam je malinký, ale říkala jsem si, aspoň někde v mém životě je ten pořádek, ten jako systém. Tady mi to funguje, tady na tom talířku na té wafle mi to funguje. A to ostatní, teď ne, ale tak zkusím se naučit si ten chaos užívat. A myslím si, že pro ty děti ve výsledku, to je ve spoustě věcech super. to, že ji nechám se v tom plácat, ať už ty porožky nebo to oblečení, že si neodnese správně, ale naučí se to. Je samostatná a je to na ní. Nedělá to všechno máma, ale dělá si to sama. A to je to, co chci v těch dětech nějakým způsobem kultivovat. Jedno upozornění na to všechno, je čas a místo pro tyhle pokusy. Já jsem pro, ať si děti chystejí sami snídani, už to zvládnou. U nás je to v pohodě zvládnout se nechtít sami, ale nebudu trénovat nalévání mlíka ve chvíli, kdy už jsou oblečení a potřebujeme za 15 minut někam odcházet. Protože pravděpodobně budu utírat stůl, židle, podlahu, převlíkat. Je v pořádku, že dělají chyby, oni se to učí, ale nevždy na to máme ten prostor, ať už časový nebo emocionální. Pokud je to chvíle, kdy nedokážeme přijmout ten error, přeskočme. Zase tu samostatnost budeme trénovat někdy jindy, když na to ten čas je. Završila bych to asi jednou story z mého dětství. Tímto zdravím mého tátu, který určitě poslouchá. Snad toho to neznechutí a neurazí. Ale já si to vybavuji dodnes, když už jsem nebyla takhle malá, už jsem byla větší a chodila jsem do školy, možná asi na střední a měli jsme různé projekty. Prezentace, nějaké eseje možná, kdo ví co. Prostě nějaké věci do školy, co máte odevzdávat. Často jsem chtěla to rodičům ukázat. Hele, tohle jsem vytvořila a tohle zítra odevzdám. Zásadně to bylo večer před tím odevzdáním. Tak, jak to většina lidí dělá. Máma mi většinou pochválila, že dobré. Táta měl takovou svoji větičku. A to ale potom následovalo možnosti pro vylepšení, možnosti k dokonalosti. Většinou se to týkalo fontu. Ta prezentace je fajn, ale tady ten font nevýrazný nebo špatná barva písma nebo něco takového typografického, co by se tam dalo vylepšit. Si cením, nicméně jsem věděla, že v té škole to neocení absolutně nikdo. Nikdo tohle nechodnotí, nikdo tohle neznámkuje, jim jde o ten obsah, jestli jsem správně pochopila, o čem to téma je, jestli to dokážu možná odprezentovat, ale to, jestli je tam nějaký font, nefont. Byl to dobrý skill, řekněme, do práce, do budoucna potom, ale v tu chvíli jsem věděla, že to moje je dostatečné, že to pravděpodobně bude za jedna a tím to pro mě haslo. Já jsem netoužila už pojednou s vězdičkou, nějakým způsobem v tomhle mi to nevadilo, jak se to týkalo mně, tak ten perfekcionismus tam asi nebyl natolik. Vím, že jsem měla trochu problém tady s tím, že jsme spolu bojovali, li to teda budeme opravovat další dvě hodiny a za mě to nemělo žádný efekt, anebo jestli to teda nechám takhle s tím, aby se to mohlo udělat líp. Takže tímto zdravím ještě jednoho tátu a vzpomínám na to přesně v těch chvílích, kdy se to děje mým dětem. Já jí říkám, a nebylo by lepší si ty mikinky dávat sem a ty kalhoty dávat sem, tak jak jsme si mysleli, jsem si myslela, že budeme dávat, tak ona pravděpodobně má stejný pocit jako já s těma fontama. Jako proč? Je to ve skříni? Je. Měsíč teda pro vás. Zkuste pozorovat chválně, nakolik děláte věci jen tak dostatečně a nakolik věci máte potřebu dotahovat a zdokonalovat a kdy z těch případů by to možná nebylo úplně nutné a ten čas by se dal využít jinak. Případně kdy se montujete do věcí, do kterých bychom se montovat nemuseli, ale problém našich dětí. Tak jo, tímhle to dneska završíme. Mějte se krásně. Budu se těšit na vaše zpětné vazby. Přeju vám krásný týden. Ahoj.